Tatry, tak blízko a přece tak daleko

Dlouho jsem se bránila výpravě na Slovensko. Ani nevím proč? Ovšem moje touha po objevování nových hor zvítězil a tak jsme se vydali do tolik známých Tater. A pro jistotu se dvěma lidmi, co na pořádných horách nikdy nebyli :)

Takřka pár metrů za hranicí jsme neunikli celní kontrole. Celník chtěl vidět obsah našeho přeplněného kufru a pobídkou: "Převážíte nějaké drogy, máme tady psíka." Si myslel, že se mu přiznáme, k něčemu co samozřejmě ani nevezeme. Skoro se nám chtělo zeptat, jestli se jim někdy už někdo přiznal.

Začala jsem přemýšlet, jestli by psík skutečně cítil jen drogy, nebo jestli by ho ovlivnila naše dvě kila řízků, co jsme si připravili na cestu. Celník nemohl pochopit, že i přes naše "mládí", nejedeme na žádnou chlastačku se zásobou alkoholu, ale že skutečně jdeme na hory.

Jediné čím nás dostal, byla věta: "A kam přesně jedete."

Jak to tak bývá, nikdo jsme si název nevybavili a tak jsme museli mrknout do našich materiálů a říct mu, že k Liptovskému Mikuláši. Brácha tomu dodal korunu, když prohlásil, že do Liptáku. Přesný název ovšem byl Liptovský Trnovec.

Celník nás propustil a i přes původní navigační čas, jsme měli asi dvě hodiny zpoždění. Ovšem velkou část jsme nabrali na naší D1 a pak za kamióny v úzkých cestách na Slovensku.

Dorazili jsme do krásných srubů, které byli ještě lepší než na obrázku a radostí zaplesali. Ten večer se rozpršelo a tak jsme naši tůru odložili. Složení sestávalo ze mě, mého Jiříka, bráchy, jeho těhotné Lenky a mé ségry, bylo malinko zvláštní, ale zase jsme se všichni vešli do jednoho vozu.

Přes velké úsilí se nám podařilo najít nějakou kratší cestu po Vysokých Tatrách, protože brácha a Lenka toho ještě moc nenachodili a vzhledem k Lenky třetímu měsíci těhotenství, jsme to chtěli spíš vyzkoušet. Cesta i počasí bylo příjemné, střídal se stín stromů a sluníčko a my se postupně blížili vrcholu.

Až skoro nahoře jsme uviděli pramínek a nabrali si vodu a já se poprvé podívala Lence na boty. Překvapilo mě, že má trekové boty uvázané na "skejťáka" a jak jsem záhy zjistila, nohy samý puchejř. Přesto že jsem jim v chatě kontrolovala výbavu - pití, jídlo, pláštěnka... nenapadlo mě, dívat se i na tkaničky. Hned jsem jí doporučila převázání bot, tak aby noha byla pevná a nemohla se zvrtnout, navíc se nedřela při neustálém pohybu. A šlo se dál.

Mou další chybou bylo si nevšimnout, že Lenka na vrcholu odmítá řízek. Ale pokračovali jsme a musím přiznat, že místy naprosto chybělo značení. Jak jsme zhýčkaní z Čech, tak to jsme opravdu ve Vysokých Tatrách nenašli a trošku se ztratili. Zachránili nás až mapy.cz a ostřílený horský vůdce Jiřík. Protože ostatní už by si chtěli cestu zkracovat přes nízký porost, bylo připomenuto nebezpečí medvědů, které je nehorší vyrušit.

I přes značné protesty uchozené Lenky a bráchy, kdy zjistili, že prostě nejkratší cesta zpět je právě ta před námi, jsme opět našli značení a slezli druhý vrchol. Když jsme pak seděli v odpočívadle, Lenka nám říkala, že jí není dobře od žaludku a tak jsme zjišťovali, jestli něco jedla.

Opět jsem překvapeně zírala, když vyprávěla, jak kvůli dítěti jí zdravě a že celý den je jen na ovoci. Vykulila jsem oči a opatrně konstatovala, že při výstupu do hor, se spotřebuje opravdu hodně energie i normálně a že je potřeba jíst víc. Na tento popud snědla půl tyčinky s ořechy a oponovala mi, že se nají, až dorazíme večer na chatu. A najedla se, spořádala kupu sušenek, na které bych se v obchodě ani nepodívala...

Druhý den Nízké Tatry a my museli volit ještě jednodušší trasu, protože polovina našeho týmu už nemohla chodit. Vyjeli jsme lanovkou na Chopok (cena lanovky 20 Eur) a vyrazili dál. Brácha a Lenka to zabalili ještě před prvním rozcestníkem a já s Jiříkem a ségrou pokračovali dál. Bohužel jsme zjistili, že poslední lanovka jede už ve čtyři dolů a tím pádem, že nestihneme všechno, co jsme chtěli.

Jasně, mohli jsme to sejít, ale místy leželo dost kluzkého sněhu a i vzhledem k mému křehkému stavu, jsme raději volili jistotu. Hřebenovka byla překvapivě z větší části vyskládaná z obrovských kamenů a já neustále přemýšlela, kdo tuhle cestu mohl postavit.

Bylo to neuvěřitelné, stroje se přece do těchto míst nedali dostat a lidská síla... jak ta by mohla stačit, na ty obrovské šutry?

Stanovili jsme jasný čas, v půl druhé se musíme otočit. A když bylo půl druhé, Jiřík už viděl, že další vrchol není tak daleko a tak začal škemrat a já ho pustila. I přesto že už jsem si při jizerské padesátce slíbila, že se nikdy na horách nebudeme dělit, přesto jsme to udělali zase.

Já a ségra jsme se vydali zpět. Ale byli to hrozné nervy, stihne Jiřík poslední lanovku, nebo nestihne. Co když se kvůli tomu užene. Špatně šlápne, vyvrtne si nohu... hlavu mi toho vířilo až přespříliš.

Cesta zpět i když byla do kopce ubíhala překvapivě dobře, přece jen na těch velkých šutrech se jde lépe do kopce než z něj. A ocenili jsme to i při dalších přeháňkách. Oblékla jsem se do pláštěnky a zjistila, že vypadám, jako žlutý balónek. Zvláštní, asi jsem ji ještě nikdy neměla na sobě. Sotva přestalo pršet, musela pláštěnka dolů, protože jsem pod ní byla vařená.

Zbytek cesty se ségrou ubíhal příjemně, s horaly které jsme potkaly jsme se rozličně zdravili: ahojte, čus, dobry deň apod. A pak kde se vzal tu se vzal, předběhl nás běžec v oranžovém. Překvapeně jsme zírali za jeho zády mizícími v dáli a nechápavě kroutili hlavou, jak tady někdo může běhat. Ten musí mít fakt natrénováno :)

Až nás z toho přepadla úvaha, co bychom tak dělaly, kdybychom našly někoho zkolabovaného? Volaly o pomoc a kdyby nefungoval mobil? Já bych zůstala a ségra běžela, protože je teď rychlejší. Mezitím bych asi svojí žlutou pončo pláštěnku umístila, jako signál pro případný vrtulník...

Naštěstí tyto úvahy byly zbytečné. A tak jsme bez obtíží dorazily k restauraci kamenný dům a sháněly se po bráchovi a Lence, udýchaně nás doběhl můj Jiřík. Nevěřila jsem vlastním očím. Jak to tak rychle dokázal? Nebo my byly tak pomalé? Což se mi tedy rozhodně nezdálo...

Právem ho nazývám horským vůdcem, protože kdo jiný by tohle dokázal :)

Třetí den bývá na horách kritický a poloviny už skutečně přestala chodit úplně. Takže jsme zvolili relax v podobě Tatralandie. Vstup nás díky nákupu od našich ubytovatelů vyšel 12 Eur (což je asi poloviny standardní vstupenky) na hlavu na celý den. Termální prameny měly 30°C a 40°C i tobogány byly úžasné a můžu všem jen doporučit. Akorát jídlo je vevnitř dražší, takže pro škudlili rozhodně svačinu s sebou.

Poměr cen na Slovensku je takřka stejný jako u nás. Ve větších obchodech rozhodně a v restauracích, jak kde, ale v podstatě je to maximálně o pár korun dražší. Zato vaří moc dobře.

Při zpáteční cestě jsme se rozhodli najíst až v Čechách, kdesi za hranicí. No dančí medailonky trošku zapáchali a ségra z toho zbytek cesty strávila s bolestí břicha a odplivnutím si na toaletě benzínky. Moje svíčková vypadala krásně, proto mě tak překvapilo, že chutná jako mrkvová polívka a maso nejde krájet, jak je tuhé. Zvláštní a přitom jsme se celou dobu báli na Slovensku, že vlezeme do špatné restaurace a přitom tam byla jídla naprosto lahodná.

Takže pro všechny, kdo snad na Slovensku ještě nebyli, jako já do minulého týdne, jen doporučuji :) Hory jsou krásné, jídlo dobré, ceny přijatelné a lidé milý :) Ovšem pozor hned za hranicí na celníky :)