Chuť lidského masa - kapitola 9, Sklep

Jaké to je skončit tam odkud jste chtěli utéct? Zahrabaní pod hlínou, obklopení tmou a bez naděje na další život? Když poslední co vidíte, je váš vrah…

Sklep - Enn Stail

Všichni současně hledíme do prostoru před námi. Vždyť to jsou jen dveře a přes ně dřevěná roleta. Před několika desítkami let rostly v lese a byly stromy. Stromy mám ráda, jsou plné energie. Na nich je jen trochu barvy, a za nimi schody a obyčejný sklep.

Jsme tady tři a navíc jeden malý pejsek, tak čeho se bát? Přesto se mi tam nechce, nechápu důvod, ale nechce se mi tam, i když vím, že musím.

Než jsem se stihla pohnout, vystartovala Paty po roletě a vytáhla ji tenkou tkaničku a přivázala ke klice od záchodových dveří. Škvírami na nás přes uvolněná prkna dýchá zatuchlina a tváří se nenápadně, jako by před námi neskrývala žádné tajemství. Ale přesto víme, že tam něco nebo někdo je. Zatáhnutím za železnou packu dveře povolily a o pár centimetrů se oddálily ze svého rámu.

Paty se na mě podívala a doslova mi přikázala: „Pojď se mnou, nechci tam jít sama. A ty, Magi, prosím taky.“ Snažila se chytit rozzlobeného Doela do náručí, ale vyškubl se jí a jedním pohybem tlapkou si zvětšil mezeru ve dveřích tak, aby se tam vešel. Nevycházely jsme z překvapeného úleku, dokud jeho ocásek nezmizel v temnotě a chladu.

Paty mě chytila za ruku a já zase Magi, všechny nás vtáhla na schody, kde se zastavila, aby rozsvítila na cestu.

Zdolaly jsme schod po schodu a přiblížily se tak místu, kterému jsme se snažilydosud vyhýbat. Průvan za námi přibouchl dveře, až jsem leknutím nadskočila, stejně jako obě moje přítelkyně.

Přesto nás Paty táhne do podzemí a já si připadám, jako bych sestupovala do samotného pekla. Co si pamatuji, měl by se sklep skládat ze dvou malých místností.

Jedna je zastavěná skříní naplněnou starými šanony, zvláštní, že je majitel neodstranil. Ve druhé místnosti světlo není a bohužel ani okno, takže prostoru vládne naprostá tma. Všechny jsme ztichly, protože slyšíme nějaký hluk. Ale co to je? Vychází z té nejtmavší místnosti přímo před námi.

Musel to být instinkt, protože jsme všechny současně ustoupily o krok zpět. Ale Paty je neskutečná a velice nápaditá, dokáže si poradit v každé situaci. Vytáhla z kapsy mobil a rozsvíta ho. Jeho dosah sice není velký, ale přesto zcela zdárně ozařuje prostor do třiceti centimetrů od sebe.

Odvážně se vydala do ztemnělé sklepní místnosti a druhou rukou nás pobídla, ať se k ní přidáme. Stojíme za jejími odhodlanými rameny a kráčíme do kobky, přijde mi jako stvořená pro zádušní mše nebo hůře, jako pro ukrytí mrtvoly.

Ve slabém světle jsem zahlédla Doela, je přikrčený k zemi a přední packou hrabe do země, je celý od hlíny, přesto jako šílenec pokračuje ve své práci. Nás si vůbec nevšímá, chová se tak umanutě, až z toho mám husí kůži po celém těle, kdybych byla kočka, měla bych strachy naježené všechny chlupy na těle.

Paty se k němu přibližuje, aby ho vzala do náruče a odvedla odsud pryč, ale nejdřív mi dává mobil, abych jí posvítila.

Snažím se, jak jen to jde, ale přesto musím blíž, protože jinak Paty nic neuvidí.

Vůbec se mi nechce, ale obcházím Doela z boku a vydávám se tak do prázdnoty před sebou. Bojím se. A strach střídá úzkost. Možná klaustrofobie, stahuje se mi hrdlo a chce mě zadusit. V momentě, kdy propadám panice, Paty zvedá Doela ze země a ve slabém odlesku mého světla si prohlíží, co to našel. Něco vyhrabal.

„Enn, dej sem ten mobil, nic nevidím,“ vytrhla mi ho Paty z ruky a přiblížila se zkoumavě k podlaze. Za námi cítím chvějící se Magi, je takřka hned vedle Paty a slyším, jak hrůzou sotva popadá dech, stejně jako já.

„Proboha“ rozlehlo se z Patyiných úst. Zkoumavě se k ní skláním a divím se, co to našla. „Co to je?“

„Bože, zdá se mi to jako lidský prst,“ cedí Paty skrz zaťaté zuby a dotýká se předmětu trčícího ze země a vypadajícího jako tlustý červ. „Bože, to je fakt prst.“

Odhrabává hlínu stejně jako Doel před chvilkou a já zvažuju, jestli se nepomátla na rozumu, ale svůj názor zavrhuju záhy… při odkrytí celé dlaně.

Slyším se křičet, volám vystrašeně: „Musíme vypadnout a zavolat policii. Hned a všichni!“ Tahám Paty za rameno a vybíhám ze sklepa, naštěstí jsou obě se mnou stejně jako Doel.

Běžíme vyplašeně z vily ven. Musíme pryč, protože tady to na nás padá a všechno nás dusí, svírá a škrtí. Zastavujeme se až u vrátek a zcela roztřeseně zíráme na vchodové dveře.

Paty pohotově vytáčí číslo policie a oznamuje svůj nález, já nedokážu ani mluvit, dokážu jen tupě zírat a nalhávat si, že se nám to všechno jen zdálo, že nic z toho se nestalo, nic z toho není pravda, jen pouhá iluze.

Přesto jak slyším Patyina slova, tak mi dochází, že to nemůže být jen iluze, protože to viděly i ostatní. Je tu Magi?

Uf, to je úleva, stojí hned za mnou a zírá stejně jako já. Zdá se mi, jako by něco podobného tušila, říkala mi o tom sklepě, a když na něj s Doelem zírala, vypadala, že hrůzou omdlí.

Ještě že tu máme Paty, jinak bychom byly v čudu nebo blázni.