Pejskaři, nepřátelé běžců

"Nebojte paní, ten pes nekouše, je hodný." Zaznívá z úst staršího pána, když sbíhám kopec. Tak jsem odvážná a i když se normálně velkých psů bojím, tak pánovi věřím a běžím psovi vstříc. Tedy spíš snažím se mu vyhnout, ale pes se ke mě vrhá.

Začíná na mě štěkat a chtěl by na mě skočit, dost možná mě kousnout. Pán na něj řve, ale je mu to k ničemu, protože ho neposlouchá. Musím tedy zastavit a znechuceně se podívat na stopky, jak mi ubíhá čas. Zrovna dneska když se snažím běžet na čas před závodem. Jen doufám, že mě nerafne do lýtka a nebudu mít po běhání úplně.

A tak se zamýšlím nad sobeckostí pejskařů, chápu, že chtějí dát volnost svému psovi. Ale co když zaútočí na cizí lidi. Ani si nechci představit, co bych dělala, kdybych měla malé miminko v kočárku a pes se mi na něj takhle vrhl, tak nevím.

Kdyby měli vychovaného psa, který na povel přijde, tak dobře. Jenže pes kolem mě skáče a štěká jako šílený a já stojím a s obavou čekám co bude. Sotva mi uhne, tak se rychle rozbíhám a utíkám pryč. Čas, který si měřím, už mám zkreslený a jsem vyvedená z míry, že mě málem pokousal další čokl. Takže z příjemného výklusíčku se stává adrenalinový sport.