Nejhorší smrt je z leknutí

Chata mé milované místo, kde si proplouvám mezi vzrostlými stromy a tančím po květinách. Kde si můžu vzít tepláky a zcela bez jakéhokoliv přikrášlování se vrhnout na plevel v záhonku. 

Za tmy jsem stála před chatkou a čistila si zuby, nemáme tu vodu, takže musím používat tu z barelu a odplivávat do křoví. Jenže poslední dobou tu mám takový zvláštní pocit, zvlášť když se setmí. Nevím, co to přesně způsobuje. Někdy čekám, že na mě z křoví zasvítí oči divoké šelmy. Nebo že mě překvapí nějaký lupič.

Zpoza živého platu se vynořila temná silueta. Nejprve jsem k ní byla zády, ale při cestě k chatě, jsem periferně zahlédla, že za plotem někdo stojí a nakukuje k nám. Začalo mi okamžitě pulzovat v hlavě a tak jsem se rychle zpříma podívala tím směrem. „Co“? Už jen cítím, jak mi oči lezou z důlků, píchá mě na srdci a sunu se k zemi.

Černo černá tma na konci s jasným světlem. Cesta na onen svět se popisuje v tolika knížkách, ale ještě nebyl můj čas. Proto jsem se vrátila mezi živé, na nemocniční lůžko, u kterého sedí můj muž a má položenou hlavu vedle mého boku. Tak jako tolikrát jsem ho chtěla pohladit po hlavě, ještě dřív, než mi došlo, kde jsem a co se stalo. Ale kanyla mi zabránila v pohybu.

Musel vycítit, že už jsem vzhůru a tak se na mě z ničeho nic podíval. V očích se mu rozzářilo. A pak se rozkoktal. „Ty, ty, ty už nespíš?“

Snažila jsem se zavrtět hlavou, protože jsem cítila, jak mám sucho v ústech a tak se mi ani nechtělo mluvit. Příšerně mě zabolelo za krkem.

„Chceš se napít?“ Následovalo další bolestivé přikývnutí.

 Když jsem si ovlažila hrdlo, konečně se mi podařilo vypravit ze sebe pár slov. „Kde to jsme?“

Soucitně se na mě podíval. „V nemocnici.“ Odpověděl jen krátce a do očí se mu vehnaly slzy.

„Proč? Co se stalo?“, snažím se vyzvědět, protože to nějak nemůžu pochopit.

Pohladil mě po tváři a podíval se mi do očí. „Nesmíš se už nikdy rozčilovat. Protože když jsme byli na chatě, tak jsi měla srdeční příhodu.“

„Cože, na to jsem přece ještě mladá, ne?“ Znovu se na mě tak soucitně podíval, až mě z toho zamrazilo.

Dlouho rozvažoval, než řekl něco dalšího. „Mladá jsi, ale tohle se podle všeho může stát. Nevzpomeneš si, jestli tě třeba něco nerozčílilo nebo nevylekalo?“

Cítím, jak mě z toho všeho přemýšlení bolí hlava. Ale otázka je to dobrá. Snažím se vrátit do onoho večera, abych měla jasno. „Víš, mám takový pocit, že jsem viděla ducha.“ Přiznávám a sama pochybuji o svých slovech.

„Jako vážně?“ Zírá na mě nevěřícně. Musí si myslet, že už mi dočista přeskočilo.

„Ty mě znáš a moc dobře víš, že já se přesně všech věcí kolem nadpřirozena a duchů bojím.“

„Vím“, kývá hlavou. „A kde byl? Nebo co dělal?“

„To je právě to, podívala jsem se k sousedům a najednou tam stál.“

„K jakým sousedům?“

„No přece k horňákům. Byl tam pan Plechatý, jenže ten před nějakou dobou umřel. Sám jsi mi to přece říkal. No a představ si, já se podívám přes živý plot a on tam na mě kouká. Byl jako živý, přesně jak si ho pamatuju.“

Můj muž se na mě podíval a neubránil se úsměvu. „Aha, tak to ledacos vysvětluje. Víš, měl bych ti něco prozradit.“

Znovu mě pohladil po vlasech a pak mi zastrčil neposednou vlku za ucho. „Ty jsi stejně takový můj brouček bojácný.“ Pak se hluboce nadechl a vypověděl mi, že to byl omyl. A celý ten překvapivý zvrat.

„Když jsme slyšeli horní sousedku, tak nemluvila o tom, že umřel, ale že odjel do lázní. A sousedka, protože se bez něj na chatě bála, tak tam raději nejezdila vůbec. No, a když se vrátil, tak jeli všechno zkontrolovat, bylo jim jedno, že je noc. Znáš ho, jak vždycky pobíhal po zahradě. Musel to tak udělat i tentokrát. Určitě tě nechtěl vyděsit, když vykoukl přes plot.“

„Ale to přece není možné!“

„Bohužel je. Nikdo nevěděl, co ti tu příhodu spustilo a já se o tebe tolik bál. Víš, co vždycky říkala Helča.“

A oba jednohlasně jsme vyřkli větu: „Nejhorší je smrt z leknutí.“ A pak už jen následoval smích od srdce, který jsem musela krotit, protože mě bolelo celé tělo.

Ta moje fantazie mě jednou zabije. A to je přesně důvod, proč neposlouchat cizí rozhovory.