Viděti je zlato

Už několik let sleduji vývoj operací na korekci zraku a vždycky jen tak zasněně jsem tu možnost odbyla, až budou operace levnější. Až budou peníze. Až na to bude vhodná chvíle. Až vymyslí nějakou novou metodu.

A pak jsem si řekla, teď je to o padesát procent levnější, tohle léto mám za sebou už jiné horory, tak co to zkusit. Aspoň si na chvilku odvedu myšlenky. A přece není lepší investice než do svého zdraví. Když jsem se se svým nápadem svěřila svému muži, tak mě ještě utvrdil, že je to správné rozhodnutí.

Shodou okolností se znám s profesorem Filipcem, který v Lexumu operuje a tak jsem se ho vyptala na to, která z operací je nejlepší a jaké jsou v tom rozdíly. Přiznám, měla jsem radost, když mi řekl, že klidně můžu zkusit tu nejlevnější, protože je dobrá, jako všechny ostatní.

Hrozně rychle jsem se dostala na vstupní vyšetření, které teda trvalo víc než tři hodiny. Prověřili mi oči na několika přístrojích, zjišťovali mraky věcí a pak mi stanovili metodu, která je pro mě vhodná. Na závěr rozkapali oči, takže jsem vypadala jako kocourek ze Šreka. Což jsem tedy zjistila až později.

Když jsem opustila kliniku, tak mě slunce bodalo do očí a musela jsem sklápět zrak. V metru mi pak přišlo, že na mě lidé zírají. Říkala jsem si: „nejsem nalíčená, tak to bude asi tím.“ A odbyla se, že jsem paranoidní. Až v kanceláři jsem se podívala do zrcátka a zjistila, že mám černé oči, tedy zorničku přes celé oko, jako bych si dala nějakou drogu.

Čtrnáct dní uteklo jako voda a přiblížil se samotný zákrok. Nebála jsem se. Věřila jsem profesorovi, že by mi nedoporučil něco špatného a taky jsem věřila jeho schopnostem.

Jako na potvoru, jsem nastydla z otevřeného okna na chatce a ráno se probudila s bolestí krku a rýmicí. Do zákroku zbývalo pět dnů. Člověk by se z toho fakt zbláznil, zrovna teď. Ale už jsem to prostě chtěla mít za sebou, takže jsem zahájila léčbu.

Kapky do nosu, orofar na bolest v krku – která teda hned po dvou tabletkách zmizela, ale rýmy ne a ne se zbavit. Nejhorší bylo náhlé pšíknutí. Co když bych sebou takhle cukla pod laserem, vypálil by mi kus čela?

Vrátila jsem se k přírodě, udělala zeleninový vývar plný celeru, česnekovou pomazánku, silný zázvorový čaj s citrónem a medem a tohle opakovala až do neděle. Inhalovala jsem vincentku a před spaním si dávala horkou vanu.

Rýma sice nezmizela úplně, ale přesto jsem se vydala na kliniku, aby mi provedli zákrok. Při sezení v čekárně jsem se párkrát nenápadně vysmrkala a pořád čekala, kdo mi na to přijde a vyhodí mě, abych přišla, až budu zdravá.

Kdesi jsem četla, že sliznice se vysušuje a tak má zůstat vlhká. Když už si mě vedli k operačnímu sálu, tak jsem využila nestřežené chvilky na chodbě a do nosu si natřela jelení lůj. Pořád jsem si říkala, že to dám. Věřila jsem, že stačí chvilku vydržet a budu to mít za sebou a pak se dva dny budu moct léčit z nastydnutí i ze zákroku.

Před vstupem do operační části mi na hlavu dali igelitovou čepici a na tělo takového velkého modrého andělíčka, pro jistotu mi nalepili ještě jméno na čelo, přesto že jsem měla identifikační náramek, pro případ, že bych se ztratila...

No ani nechci vědět, jak jsem musela vypadat. Celé to dolaďovali návleky na pantoflích. Seděla jsem v pohodlném křesle a sledovala obraz na zdi. Snažila jsem si vůbec nepřipouštět myšlenku, že tohle je možná poslední, co v životě vidím.

Přiběhla sestřička, chtěla slyšet moje jméno a rok narození. Opravdu dbají, aby nedošlo k záměně, což je dobré. Nabídla mi tabletku Lexaurinu na uklidnění, ale s díky jsem ji odmítla. Chtěla jsem být hrdinka, proč se taky zbytečně cpát chemií a navíc, co když bych pak nemohla ovládat rýmu? Za nedlouho přišel mladík, co jsem ho zahlédla v čekárně.

Teď budu znít možná hrozně staře, ale byl přesný jako většina těchto týpků, takže hlučný a rád středem pozornosti. Cítila jsem jeho parfém, přesto, že se nemělo vonět, aby to neovlivnilo přesnost přístrojů. Ale třeba neměl voňavku s alkoholem.

Na chvilku jsem zauvažovala, jestli přístroje nemůže i nějak ovlivnit aroma česneku, které jsem se tedy snažila ráno vydrhnout z úst po večerních hodech. Sestřičce jsem zapřela, že bych měla virózu, ale pro jistotu jsem naznačila, že jsem měla rýmu, která je teď tedy už dobrá. Což vůbec neprozrazoval můj rýmový hlas.

Po dalších a dalších rozkapání očí, jsem slyšela, jak sestřička pokládá týpkovi vedle mě otázku, zda si dá Lexaurin na uklidnění. Teď už mnohem pokornějším a tiším hlasem, než v dolní čekárně bez zaváhání souhlasil. Potěšilo mě to, že jsem odvážnější, než tenhle chlápek.

A pak už jsem šla do další místnosti, kde jsem dostala plyšového pejska, kterého jsem si mohla při zákroku mačkat. Za nedlouho poté dorazil profesor Filipec a kupodivu mě v tom hábitu poznal a vysvětlil mi, co mě čeká. To už jsem začala být trošku nervózní a zase uvažovala, jestli to nastydnutí neuslyší z mého hlasu.

Profesor mluví takovým uklidňujícím hlasem a tak jsem se přestala třást hrůzou, která mě krátce předtím prostoupila a věřila mu. Navíc když jsem ho pak uviděla v operačním, jako na tolika fotkách, co máme u nás ve Světle, přišlo mi to jaksi důvěrně známé.

Položili mě na lehátko a začal celý proces. Už jsem cítila, že mám znecitlivělé oči. Naštěstí i přesto jsem dostala „držák“ víček. Popíšu teď postup velice laicky. Nejprve mi zasvítili do očí a já měla sledovat zelený bod, jedno oko pak druhé oko. Bylo těžké vydržet se na něj dívat. Ráda se rozhlížím kolem a teď to nešlo.

Následoval přesun po místnosti i s lehátkem, ve starých filmech by tohle bylo sci-fi. A zásah čímsi do oka, aby mi odstranili vrchní vrstvu. Zase jsem měla sledovat bod a do toho mi všemožně tahali s okem, až jsem přestala vidět a bylo jen světlo. Pocítila jsem první zalechtání v nose a modlila se, ať si nepšíknu. A do toho si pořád v duchu opakovala, sleduj zelený bod.

Přišla změna a bod byl červený, resp. velký červený flek, pro mě uprostřed zlatý. Zahlédla jsem profesora, jak se nade mnou sklání a říkala si, že si před ním přece neudělám ostudu a vydržím to. Mačkala jsem pejskovi nožičku, no možná ručičku, už byl dost vytahaný... chudák, musel toho už zažít.

A pak přišel samotný laser. Zacítila jsem trošku smrádek, jak když se něco pálí. Nebo jak když dlouho vrtá zubař a pořád musela sledovat červený bod i když se mému oku, ale vůbec nechtělo. Naštěstí profesorova povzbudivá slova, že už je to skoro hotovo, mě přesvědčili, že ještě vydržím. A taky mě pobavilo, když řekl, ať se dívám do Světla. Profesor založil naší organizaci Světlo pro svět, tak mě to nějak pobavilo to od něj slyšet.

A pak mělo přijít to samé na druhou stranu. V duchu mi proběhlo, že to je snad ještě horší, protože už vím, co mě čeká. Ale co jsem mohla dělat. Zase mě zalechtalo v nose, ale už jsem to ignorovala. Další červené světlo, smrádek, pak špachtlí připlácnout zpět a bylo hotovo. Cítila jsem profesorovi ruce na hlavě a chlácholivý příjemný hlas, že je to hotovo.

Vstávejte opatrně, pozor schod a usmívající profesor, kterého jsem najednou neviděla rozmazaně, mi povídal, ať se zkusím podívat na ty hodiny v rohu. Ještě mi to asi úplně nedocházelo, bez brýlí a čoček, jsem poznala ručičky, a kolik ukazují. Byla jsem jak omráčená, asi bych profesora nejraději objala, ale přišlo mi to nepatřičné a tak jsme si jen symbolicky podali ruce a už mě sestra vedla ze sálu.

Najednou jsem se oblékala u skříněk a slyšela, že je to všechno, že mám počkat na vedlejší chodbě a za chvilku mě odvedou dolů a pak můžu jít. Nakonec to čistého času trvalo hodinu.

Hned jsem napsala mému muži, aby si mě vyzvedl. A na vedlejší tmavé chodba jsem začala smrkat a nandala si tmavé brýle. Bylo mi to hloupé troubit jako slon, ale nemohla jsem si pomoct. Oči se trošku začali horšit a tak jsem málem posmrkané kapesníky vyhodila do koše na použité návleky.

Když jsem pak čekala v hlavní čekárně na mého muže, začal se zrak horšit. A oči bolet. Zavřela jsem je, tak jak jsem četla kdesi v pokynech. Při každém otevření se mi vylilo spoustu slz a když protekly pod brýlemi, pochytala jsem je do kapesníku. Už jsem si přála, aby tu muž byl a odvezl mě domů. Ke konci čekání, už jsem ani nekoukala na hodiny na mobilu, jen abych nemusela otvírat oči. Prostě jsem si řekla, že to stejně neurychlím. A najednou tu byl. Vyprávěl mi, že tak spěchal a byl překvapený rychlostí zákroku, že nastoupil do metra na druhou stranu.

Vzal mě za ruku a vedl mě pryč. To už jsem moc neviděla, mohla jsem oči vždy otevřít jen na chvilku a pak mě je donutila řezavá bolest zavřít. Bylo těžké jít poslepu a nechat se vést. Byla jsem šťastná, že tam nejsem sama a že mě sem muž přivezl a teď si mě i odváží. Je krásné, když máte někoho, na koho se můžete v těžkých chvílích spolehnout.

Cesta autem byla dlouhá a oči boleli, snažila jsem se je neotvírat. Ale v Praze byl hrozný chaos a samé zácpy. Ještě jsme se pak cestou stavili pro čínu a asi jsem musela na chvilku usnout, nebo bylo jídlo hotové fakt rychle... nevím.

Jedla jsem nudličky poslepu a myslela na nevidomého Ondru Zmeškala, našeho ambasadora a přemýšlela o tom, jak to musí být příšerné nevidět vůbec. Nevědět, co mám na talíři. Kolik mi toho zbývá. Na které straně už jídlo vystydlo a jestli nejím jako čuník, co si jídlo hází na tričko.

Vyřízená ze všeho jsem si šla lehnout. Po pár hodinách se probudila a pomalu otevřela oči. Měla jsem na sobě pořád sluneční brýle, protože jsem se nechtěla do oka praštit. Taky spát se musí na zádech. Rozlepila jsem oči a řezavá bolest už byla skoro pryč a já viděla. Nakapala jsem si antibiotika a umělé slzy, mé nejlepší přátele pro příštích pár dnů a šla za mužem do obýváku.

Taky jsem zjistila, že se lék na bolest mohl hned, ne po čtyřech hodinách, jak jsem si špatně pamatovala. No vědět to, tak jsem si ho asi po zákroku dala, ale teď už to nemělo cenu.

Druhý den, už skoro nic necítím a po kontrole (na kterou jsem teda přijela o dvacet minut později, protože v Praze byl zase totální dopravní kolaps) vím, že je vše v pořádku a odložila jsem i sluneční brýle.

Pomalu se rozhlížím po místnosti a dochází mi, že fotky a obrazy na stěnách vidím, nemám čočky a přesto je ostře vidím. Ještě tomu asi nemůžu úplně uvěřit. Vždycky jsem se bála, že tím jak se mi rychle kazily oči, budu jednou slepá. Zdály se mi sny o slepotě a dost možná i to zapříčinilo, že pracuju právě ve Světle pro svět a pomáhám lidem, co jsou slepí (přitom třeba šedý zákal se dá odstranit za patnáct minut).

Takže všem, kteří by do toho chtěli jít, můžu jen doporučit. Ale teda pro větší klid, je lepší podstoupit zákrok, když jste zdraví :) A určitě mít doprovod, co vás pak rychle dopraví domů.

Další věci si ode mne přečtete tady!

Nebo na FB!