Kapitola 43: Magi a Enn po napadení

Po naší zkušenosti s nevítaným návštěvníkem mi konečně Enn uvěřila. Bohužel ji to stálo naražená žebra a nepříjemně podrážděný žaludek. Divím se, že neměla nic zlomeného, při takové velké ráně od obra, který nás v noci zcela...

Divím se, že neměla nic zlomeného, při takové velké ráně od obra, který nás v noci zcela nečekaně navštívil.

Přivolaná polici si všechno zapsala, ale prozradila nám, že to nejspíš byl zloděj, kterého jsme vyrušili. Proto na nás začal útočit. Nedokázali pochopit naše pochybnosti a nevěřili ani našim náznakům, že by to mohl být někdo jiný. Jen si všechno zaprotokolovali, obhlédli a po několika hodinách naprosto zbytečné práce odjeli. Zůstaly jsme překvapeně zírat nad jejich neschopností. Mají chránit slabší občany, proti kterým bylo spácháno násilí. Ale to, čeho jsme se dočkaly my, byly jen otrávené obličeje, jako bychom pány policisty vyrušily z nějakého mnohem vážnějšího úkolu. Ale vsadím se, že na ústředí mastili karty o peníze a kvůli našemu telefonátu museli hru přerušit. Skutečně se k nám nechovali mile. A až když spatřili, jak je Enn v obličeji zelená, došlo jim, že to asi tak úplně nebude výplod naší fantazie.

Jeden ze strážníků se podivoval nad skutečností, co u mě doma Enn dělala a snažil se vyzvědět, jestli nejsme lesbičky. Abych pravdu řekla, tak jsem snad ještě většího idiota neviděla. Místo aby hledal skutečného zločince, začal na nás zkoušet nějaké svoje zvrácené fantazie. Zdá se mi, že k polici přijmou snad každého. Zase na druhou stranu, když si vzpomenu na vyšetřovatele, kteří mají na starost zjištění vraha naší mrtvoly ve sklepě, ti se mi zdají schopnější. Navíc se k nám chovali dobře, což tahle banda pitomců v nových uniformách nedokáže.

Sotva se za posledním policistou zavřely dveře, Enn rázně konstatovala:

„Tady už nezůstanu ani minutu, ten hajzl by se mohl vrátit a dodělat nás. Magi, sbal si věci, jedeme ke mně, a hned.“

            Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „Nekoukej na mě a dělej, musíme odsud vypadnout, přece tady na toho psychopata nebudeme čekat. Ten tě rozhodně nepřišel vykrást, ten měl za lubem něco mnohem horšího. Tak šup, pospěš si. Teď sem nepůjde, protože neví, jestli tu není nějaký zapomenutý policista, ale až všichni dole z ulice zmizí, mohl by se chtít vrátit.“

Vyplašeně jsem zaběhla do ložnice a popadla velkou tašku, svižně ji položila na postel a bez dalších průtahů rozepnula zip. Ze skříně jsem vytahala spodní prádlo, ponožky, několik teplých svetrů. Jeden jsem si rovnou oblékla přes pyžamo. Ze zásuvky jsem vyndala sloupeček složených džínů a nacpala ho do tašky. Bohužel tím se mi její obsah maximálně naplnil. Vběhla jsem do koupelny a sebrala všechno, co bych mohla potřebovat. Se vším jsem vrazila do pokoje, kde už čekala oblečená Enn, opatrně se zvedla, ale přepadla ji závrať, až zavrávorala. Upustila jsem, co jsem držela, a vrhla se k ní. V posledním okamžiku jsem zabránila ztrátě její rovnováhy, takže závrať ustála. „Jsi v pořádku, Enn? Nechceš do nemocnice?“

„Ne, to bude v pohodě,“ ujistila mě trochu nepřesvědčivě a pokračovala: „Akorát budeš muset řídit a trošku mě podpírat a přidržovat cestou k autu.“

Souhlasně jsem přikývla a dovedla ji ke dveřím, obula jí boty, stejně jako sobě. Vrátila jsem se pro naše věci. Ještě jsem si z tajné skrýše vzala všechny peníze, které jsem tu měla schované. Přece je tomu hajzlovi nenechám. Sice jsem nesla jen trochu oblečení, ale přesto váha, kterou jsem táhla, byla dost značná. Navíc jsem k tomu podpírala místy se klátící Enn. Ale podařilo se mi překonat moji slabost a všechno a všechny naložit do auta.

Docela dlouho jsem neřídila, přesto jako by mě popoháněl strach a bystřil mi smysly. Plynule jsem se rozjela a pokračovala vylidněnými setmělými ulicemi směrem k Enninu bytu.

Když jsme vjely do podzemní garáže, vystřídalo se ve mně několik pocitů. Mísila se úleva z bezproblémového projetí noční Prahou, a zároveň mne jímal strach, že můj byt už není bezpečný a že po mě někdo skutečně jde. Teď už jsem se nemohla vymlouvat na šílenství nebo vidiny, bylo to skutečné. Takřka hmatatelné.

Existuje člověk, který se mě snaží vystrašit. Druhou horší variantu jsem si nechtěla přiznat, a tak jsem sama se sebou hrála divadlo, že jistě o nic horšího nepůjde. Chtěl mě jen vystrašit. Proč by mě někdo chtěl zabít? Nikomu jsem nic neudělala? Tak jaký jiný důvod by mohl mít než pomstu? Lidé se nezabíjejí nebo nepronásledují jen tak, bez pořádného důvodu. Mrazí mě v zádech a přijdu si tak strašně zranitelná, až se mi z toho dělá nevolno. Asi budu zvracet. Někdo mě chce odstranit z tohohle života. Z tohohle světa.

Když na mě Enn promluvila, trochu jsem se vzpamatovala. Vylezla jsem z auta a naložila si všechny zavazadla, kam jen to šlo, a pak pomohla Enn vstát ze sedadla spolujezdce.

Vrátila se jí přirozená barva do tváří a strhaný výraz se pozměnil na více uvolněný. Smrtelná bledost se vypařila a já začala věřit, že už je jí o něco lépe. Možná se jí ulevilo díky vědomí, že je ve svém bezpečném domově, kam se k ní už žádný násilník nikdy nedostane.

Výtahem jsme se dostaly na Ennino patro, vystoupily jsme na prostornou chodbu a z ní zamířily ke dveřím po pravé straně. Za bezpečnostními dveřmi se skrývá Ennino hnízdo.

„Boris nás jistě musel vidět přijíždět, vsadím se, že mi za chvíli zavolá,“ dodala Enn už o něco veseleji.

„Jo, Boris je tvůj věrný rytíř, ještě jsem snad nikdy neviděla žádného chlapa, který by po tobě až takhle toužil. Navíc je ochotný pro tebe udělat cokoliv, což rozhodně není u chlapů běžné. Možná ta jeho tvrdá ruská nátura?“

„Ale jdi ty, jaká tvrdá ruská nátura. Teda Magi, jsem ráda, že se ti vrátil humor. Bála jsem se, že budeš naprosto v čudu z toho, co se stalo, proto ráda vidím, že se s tím umíš vyrovnat. Tady mám klíče, prosím odemkni.“

„Který patří do jakého zámku?“

„Ten červený přijde nahoru, oranžový doprostřed a zelený dolů, je to jako barvy na semaforu.“

„Tak to koukám. Musím ocenit tvoji důmyslnost.“ Sotva vyskočil poslední zámek, zaslechly jsme zpoza dveří zvonění domácího telefonu. „Vidíš, to bude Boris.“

„Jo jo, měla jsi pravdu, jako vždy.“

Otevřela jsem těžké dveře a pustila Enn dovnitř jako první, aby mohla zvednout sluchátko a uklidnila Borise, jinak nám za chvíli přijde klepat na dveře.

Když jsem se proplétala kolem ní, zaslechla jsem jen:

„To je v pořádku. … Ne, nemusíš sem chodit. … Nic nám není. … Zítra ti to všechno povím. … Jo a prosím tě, kdyby za mnou náhodou někdo přišel, tak sem prosím nikoho nepouštěj. Pořádně si ho prohlédni a dávej pozor, mohl by být nebezpečný. … Já vím, že se k tobě nikdo přes zamčené vchodové dveře nedostane, jen prostě dávej pozor, jo. …Děkuju, Borisi, dobrou noc.“

„Tak co, Enn, co chtěl?“

„Jak jsem říkala, viděl nás přijíždět a divil se, co tak pozdě a že spolu jedeme zrovna my dvě. Pamatuje si tě od montáže alarmu, a tak mu bylo jasné, že se u tebe muselo něco stát.“

„Hmm, je to chytrej chlap,“ dodávám s obdivem. Taky bych chtěla mít někoho jako je on, někoho, kdo by na mě dával pozor. Musí to být skvělé.

„Sice je Boris přistěhovalec, ale to nic nemění na tom, že je skvělý. Myslím, že u nich doma dělal pro nějakou tajnou státní složku. Nejspíš má i vojenský výcvik. Vím jistě, že jsme nemohly získat na ochranu našeho domu nikoho lepšího. Boris je nejlepší.“

„Tolik chvály. Kdyby se takhle choval ke mně, tak už ho mám dávno nastěhovaného u sebe v bytě.“

„No jo, Magi, ale znáš mě, já na tohle moc nejsem.“ Zamyšleně se zadívala na telefon a tiše dodala: „Já potřebuji svou volnost.“

„Ach jo, už je to tady zase. Ty a ta tvoje volnost. Vždyť není nic lepšího než mít milující protějšek, který ti přesně v takových krizových situacích pomůže. K čemu ti jsou všichni ti milenci? Kde jsou třeba teď, když je potřebuješ? S jinou nebo u svých manželek a dětí?“

„Nech toho, Magi,“ okřikla mě vyčerpaně, ale v další větě upravila svůj útočný tón na klidnější. „Dneska to nebudeme řešit, napadl nás nějaký zmetek, který zaručeně nepřišel na návštěvu. Myslím, že tohle je teď problém číslo jedna a dokud ho nevyřešíme, nebudeme se k téhle diskusi vracet. Platí?“

„Dobře, jak chceš. Tvůj byt, tvoje pravidla,“ potvrdila jsem trochu úzkoprse.

„Ale no tak. Víš, že to takhle nemyslím. Jsi tu vítaná a můžeš si mluvit, o čem chceš. Ale víš, jak to myslím. Už jsem fakt neskutečně unavená. Co když si lehneme a zkusíme na chvíli zavřít oči? Co ty na to?“

„Jo, ráda. Teda když to půjde. Ale díky Borisovi dole se cítím v bezpečí. Kam si můžu lehnout, tady na gauč?“

„Ne, přece si na něm nebudeš lámat záda. Pojď do postele.“

„No počkej Enn, a kde budeš spát ty?“

„No přece taky v posteli, ty jsi moji postel ještě nikdy neviděla, viď?“

„Ne, myslím, že ne. Vždycky jsem byla maximálně ve tvém obýváku nebo na toaletě tady v chodbě.“

„Tak pojď dál. Mám u ložnice druhou koupelnu. A podívej, na tuhle postel bychom se mohly pohodlně vejít obě, ne?“

Šokovaně jsem otevřela pusu a vykulila oči, když jsem přešla práh její ložnice. Čekala jsem, že má ložnici jako já, ale to jsem se pěkně spletla. Je velká asi jako její obývací pokoj a po levé straně je neskutečně obří postel, takové trojletiště. Bude asi i delší než klasické postele. Celá stěna naproti posteli je tvořená zataženým oknem, před kterým stojí dvě pohodlná křesílka a stolek. Postel je nasměrovaná nohama k oknu. Tak aby bylo hezky vleže vidět ven.

Přímo naproti hlavním dveřím jsou další dvoje. Enn mě zve dál a otvírá první dveře. Vedou do koupelny. Dýchá na mě její čistota provoněná jemnou orientální vůní. V rohu je prostorná masážní vana. Barevnost je jemná, fialové, purpurové a vínové odstíny spolu kloubí překrásnou harmonii. Takhle je vybavena i ložnice. Na té neskutečně velké posteli je povlečení i polštářky ve stejných odstínech. Stejně jako závěsy, koberec a křesílka.

Jímá mnou zvědavost, co skrývají další dveře. Ale Enn se nemá k tomu mi prozradit jejich tajemství.

„Enn, co máš ve své tajemné třinácté komnatě?“ ptám se drze a žertovně zároveň.

„Teda ty zvědavče, ale tak že jsi to ty… pojď blíž, ukážu ti tajemství.“ Vzala za kliku a otevřela.Prostor v zádveří osvětlilo světlo z ložnice, ale bohužel neukázalo nic než stěnu, která je hned za otevřenými dveřmi. Postrčila mě do temné místnosti, až mnou projela vlna nepříjemného strachu. Vmáčkla se vedle mě a zašátrala na stěnu po své levici. Po cvaknutí vypínače následovalo vytrysknutí několika světelných bodů. Ozářily tu největší šatnu, jakou jsem kdy v životě viděla. Je velká asi jako moje ložnice, možná ještě větší. Ze všech stran ke mně vykukují pestrobarevné šaty, saka, kalhoty, svetry a všechno, na co si kdo vzpomene.

Překvapeně jsem se podívala na Enn a dovolila se. „Smím?“

„No jasně, projdi se.“

Uchvácená jsem vkročila do šatny, která se hned po jednom mém kroku značně rozšiřuje. Dotýkám se šatů po obou stranách, látka všech možných druhů se mi proplétá mezi prsty a já se cítím šťastná. Jako ryba ve vodě. Mazlím se s látkami a jsem naprosto bez sebe. Prsty se pozvolna proplétají stále hlouběji jejich záhyby. Užasle jsem vydechla. „To je nádhera.“

„Jo, to je, tohle je můj poklad. Nevím, jestli sis všimla, ale u vchodu je snímač na můj otisk a číselník s kódem, když tu mám nějakého chlapa, tak si tuhle místnost zavírám. Nesnesla bych, aby se mi sem někdo dostal a snažil se cokoliv odnést. Ale teď si už pojď lehnout. Když budeš hodná, tak tě sem ještě pustím, abys mohla obdivovat moje krásné kousky. Moji sbírku.“

„Teda Enn, to jsem netušila,“ vykoktala jsem překvapeně a začala Enn ještě více obdivovat. Je vidět, že oblečení je pro ni skutečně to nejdůležitější na světě. Tímhle u mě posílila moje zbožňování jí samotné. Je to skutečně úžasná žena, zapálená pro to, co miluje, každým kouskem svého těla.

Ještě než jsme odešly, zahlédla jsem několik vysouvacích šuplíků, po jejichž otevření jsem zjistila, že se v nich nacházejí boty. Úžasné boty. Všech barev a tvarů. Je tojako bych byla v obchodě s dámskou konfekcí těch nejluxusnějších oblečků a zároveň v obuvi. Ennin poklad je kouzelný… taky bych takový chtěla mít.

Ulehly jsme do její postele, každá na jednu stranu, a i když se rozvalím jako doma, tak nemám šanci se jí dotknout, ba dokonce nás stále dělí tak metr.

Enn zhasla světlo a já se zachumlala do voňavé přikrývky. Díky Enn se mi podařilo na chvíli zapomenout na dnešní noční drama. Které temná noc opět připomněla, v hloubi duše mi začala klíčit panická představa, že tímhle to neskončí. Nemůžu u Enn být donekonečna. Má svůj život a já zase ten svůj. Budu se jednou muset vrátit a pak přijde on. Můžu se na něj připravit, ale už teď vím, že pokud ho nezabiju jako první, on tohle vykoná na mě.

Policie ani nikdo podobný mi nepomůže. Nechci umřít. Ani nevím, proč si vybral právě mě? Nikdy jsem nikomu neudělala nic tak hrozného, za co bych si zasloužila zemřít. Přemýšlela jsem o smrti tak dlouho, až mě to unavilo natolik, že se mi podařilo usnout.

Probudila mě až Enn, když za pomoci ovladače na nočním stolku roztáhla závěsy naproti posteli. Na její povel se s tichým vrčením rozjely od sebe a nám do místnosti pustily spoustu slabého podzimního slunce. Ve výhledu nám nebrání žádné okolní domy, díky čemuž na nás ani nikdo nemůže zírat.

„Enn, to je úžasné. Máš nádherný byt. A ten výhled.“

„Já vím, proto bych ho nikdy za žádný jiný nevyměnila.“

„Jo, tak to plně chápu.“ Kdybych měla peníze, pořídila bych si přesně takový. Bože, chtěla bych mít peníze a přesně takový byt. Budu si asi muset najít bohatého manžela, protože i kdybych ušetřila celou výplatu, nikdy by se mi na něj nepodařilo našetřit.

Enn se nedala odbýt a začala připravovat palačinky. Ale to zase nedalo mě a tak jsem ji posadila a dosmažila je. Musí si ještě odpočinout. Je na ní vidět, že ji rána do břicha stále bolí. Při každém pohybu sebou sotva viditelně trhne. Asi se to přede mnou snaží skrýt, ale nedaří se jí to.

Po snídani si Enn vyhrnula tričko a na nás vykoukla velikánská temně fialová modřina. S trochou nadhledu by se dalo říct, že ladí s její ložnicí a koupelnou.

„Enn, tak tohle tě musí příšerně bolet. Nechceš si ještě lehnout? Postarám se o tebe.“

„No dá se to přežít,“ dodává hrdinsky. Aleje mi jasné, že dost těžko. „Možná si na chvilku ještě odpočinu.“

„Dneska asi do práce nepůjdeme, ne? Jestli ti to nebude vadit, půjčím si klíče a vyrazím nám koupit něco k obědu. Uvařím ti nějakou specialitku, aby poraněnému bříšku chutnala. Co ty na to?“

„No práci dneska rozhodně vynecháme. Asi bych nevydržela celý den sedět. Jestli se ti chce ven, tak můžeš. Klidně si vezmi brouka.“

„To nebude nutné, skočím jen někam tady.“

„Jak chceš. Tak když dole bude Boris, pozdravuj ho ode mě.“

„Platí.“

Enn už ani nečekala na moji odpověď a zachumlala se pod peřinu. Za pomoci ovladače opět zatáhla a místností se rozprostřelo příjemné šero. Když jsem zavírala, ozvalo se: „Jo a chovej se tu jako doma, jasný.“

Do tmy jsem špitla: „Děkuju ti Enn, za všechno.“

Ale odpovědi jsem se už nedočkala, tak jsem zavřela a odešla do obýváku. Uvelebila jsem se na gauč a tvář si zakryla rukama. Dopadla na mě únava a vyčerpání z několika posledních probdělých nocí, ale to by nebylo tak hrozné jako strach, který mě pohltil a zaplnil každou mojí buňku. Aniž bych chtěla, slzy se mi začaly drát z koutků očí a hrdlo svíraly hlasité vzlyky. Nemohla jsem si pomoct, ani to zastavit, jen jsem se snažila tlumit hlasitost vzlyků, abych neprobudila Enn. Když už jsem měla ruce celé vlhké a z nosu mi tekla rýma, otřela jsem se papírovým kapesníčkem. Svoje zmožené tělo jsem schoulila do malého klubíčka a přitiskla se do koutku pohovky. Znovu, ale tentokrát mnohem tlumeněji, jsem se rozvzlykala. Byl to jediný způsob, jak ze sebe vypustit všechen zármutek a bezmocnost. Navíc Enn kvůli mně byla zraněná. Já nevím, co budu dělat dál.

Musela jsem opět usnout, protože mě vzbudila potřeba dojít si na toaletu. Využila jsem tu v chodbě, abych nerušilaEnn. Na záchodě jsem si opláchla v malém umyvadle obličej, abych se tak probrala a především si smyla zaschlé slzy. Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že poskočily o tři. Je načase začít chystat oběd.

Oblečená jsem od snídaně a boty s kabátem mám u vchodových dveří. Navíc Enn mi tu nechala klíče od bytu, takže skočím pro nějaké potraviny, abych tak zásobila naši nedobytnou pevnost.

Sotva jsem za sebou zabouchla bezpečnostní dveře, přepadla mě další vlna úzkosti. Pocit bezpečí mě opustil a já si připadala nechráněná v otevřeném prostoru kolem mě. Sjela jsem výtahem do přízemí a na vrátnici zahlédla Borise, který na mě už z dálky vesele mával a pohledem mě vyzýval, ať jdu k němu.

Bez zdlouhavého přemýšlení jsem došla k jeho pultu a opřela se o něj. Pozdravil mě trošku lámanou češtinou a začal vyzvídat.

Vlastně jsem si ho takhle zblízka ještě nikdy neprohlédla. Není vůbec špatný. Má v sobě takové zvláštní kouzlo. Možná na mě působí, jak z něj sálá síla. Ochránil by mě. Dodal by mi ten potřebný pocit bezpečí.

Vysvětlila jsem mu, jak probíhala noční návštěva neznámého muže u mě v bytě. Taky jak jsme se s ním s Enn popraly. Napjatě poslouchá a nic nedodává. Až když sem řekla o ráně, kterou dal ten hajzl Enn, příšerně se vyděsil. Rychle jsem objasnila, jak je na tom teď. A když jsem mluvila o tom, jak na to zareagovala policie, uklouzla mu nějaká ruská nadávka. Nerozuměla jsem obsahu, ale podle pohledu, který v ten moment měl ve tváři, mi to bylo jasné.

Vysvětlila jsem mu, že jdu nakoupit nějaké jídlo, abych uvařila Enn pořádný oběd. Sice se mi do toho zlého světa, který začíná hned za skleněnými dveřmi, vůbec nechce. Ale nemám na výběr. Musím pro jídlo nezbytné pro náš život.

Vůbec jsem to nečekala, ale Boris mě skutečně překvapil.

„Hele Magi, taky půjdu na nákup a končím tu už za půl hodiny, nechceš na mě počkat? Můžeme jít spolu.“

Chvilku jsem zaváhala. „Nechtěla bych tě obtěžovat.“

„Proč? Vždyť tam stejně půjdu. Nebo se ti na mě nechce čekat?“

„Ne, tak jsem to nemyslela, Borisi, spíš tě nechci obtěžovat. Nemusíš se mnou chodit. Sice by to bylo milé, ale nic mi nedlužíš. To spíš já tobě, za ten namontovaný alarm.“

„Ale já chci.“

„Dobře, tak tedy spolu půjdeme nakupovat.“ Viděla jsem odhodlání v jeho očích a bylo mi jasné, že neustoupí. Asi cítil, že ani nechci, aby mi ustoupil.

Abych jen tak nestála, zeptala jsem se Borise na pár informací. „Jak dlouho už se vůbec znáš s Enn, Borisi?“

Zamyšleně se podrbal na hlavě. „No vlastně ani nevím, od začátku, co jsem tady, jsme se znali. Ale už ani nevím, kdy to u nás přerostlo v přátelství.“

„Hmm tak to jo.“ Odmlčela jsem se, protože svou odpovědí náš rozhovor rychle ukončil. Nevím, co dodat.

„A co ty, jak dlouho se znáte?“ pokračoval rychle, když mu to došlo.

„Já s Enn, tak to nevím. Už to bude nějaký pátek. Ten čas tak rychle letí. Jsem ráda, že Enn znám. Je úžasná. Třeba teď mi neskutečně pomáhá.“

„Jo to je fakt, lidí, jako je Enn, je hodně málo.“ Souhlasil se mnou.

„Borisi, a jak se ti tahle práce líbí?“

„Dobrý,“ odpověděl mi opět velice stručně, ale pak se trochu rozpovídal. „Víš, není to nic těžkého. Jen tu sedím a hlídám, kdyby byl nějaký problém. Ale většinou je tu klid. Tedy když u sebe Enn nemá nějakého chlapa. To pak většinou klid nebývá.“

Oba jsme se současně zasmáli. „Jo to máš pravdu, aspoň podle toho, co mi Enn vypráví.“

„Žena jako ona tohle nemá zapotřebí, zasloužila by si někoho lepšího.“

„Jo, tak to jí taky říkám pořád. Ale vůbec na mě nedá. Vždycky začne s tím, jak potřebuje volnost. Nedokáže se na muže vázat,“ přisazuju si hned věcně.

„Jo, taky mi to takhle říká. Prý potřebuje pořád to nové vzrušení, jen si užít a mít zase svůj klid. Moc to nechápu, sice jsem chlap, ale kdybych mohl, měl bych jen jednu ženu. To, co dělá Enn, vede jen do záhuby a nevzejde z toho nic dobrého,“ dopověděl svým drsným ruským přízvukem.

„Opět nemůžu než s tebou souhlasit. Mně se Ennin životní styl taky vůbec nelíbí. Nejhorší je, že mě kolikrát nutila, abych si vyrazila s muži a jen tak nezávazně se pobavila, ale já na to skutečně nejsem. Místo toho se mi líbí zamilovanost. Být s tím, koho máš opravdu rád a všechno s ním naplno prožívat. Rozumíš mi, jak to myslím?“

„Rozumím přesně, taky to tak mám.“

Takhle jsme si s Borisem přizvukovali stále dál. Až do doby, než dorazil vrátný na střídání. Když mě viděl u Borise, začal na něj strašně nenápadně pomrkávat a říkat takové odporné dvojsmysly. Většina chlapů by se k němu přidala, ale Boris ne. Zastal se mě. Stručně a jasně mu řekl:

„Tahle mladá dáma se mnou jde jen na nákup, tak si nech tahle dětinská gesta a posměšky.“

Docela toho druhého uzemnil a pak se na mě omluvně podíval se slovy „můžeme vyrazit?“ Druhého vrátného ještě upozornil, aby pořádně hlídal a nikoho k Enn nepouštěl, tedy až na mě.

Přikývla jsem na souhlas a hned pak jsme šli. Venku před domem mi nabídl rámě, což vypadalo jak ze starého černobílého filmu. Ale přesto jsem ho se zvláštní radostí přijala. Vzduch je svěží, prosycen slabou vůní květin z nedalekého květinářství. Na obzoru jsou vidět mraky, je možné, že bude pršet. Ale jak to tak vypadá, mohla bych se vrátit dřív, než začne.

Vykračujeme si bok po boku do nedaleké samoobsluhy, kde jsme se na chvilku rozdělili a každý se rozešli jinam s košíkem v ruce. Trošku mě to zamrzelo, ale za chvilku na mě vyskočil Boris zpoza regálu se zeleninou a na nose si přidržoval malý lilek a legračně huhlal.

Musela jsem se mu zasmát, i když, pravda, nejdřív jsem se ho lekla. Nemám ráda bafání. Od té chvíle už jsme procházeli celým obchodem bok po boku, a když toho druhého něco zaujalo, informovali jsme se o tom navzájem. Bylo to příjemné a úsměvné. Cítila jsem radost jako už dlouho ne. A když si vzpomenu, že ještě ráno jsem ležela v slzách, musela jsem se nevypočitatelnosti osudu pousmát.

Nakupování se díky naší zábavě protáhlo, ale sehnali jsme, co jsme potřebovali. Boris měl takové základní potraviny jako chleba, máslo a salám, cibuli, kyselé okurky a vajíčka. Zato já byla mnohem nápaditější a brala hodně zeleniny a ovoce, pak trochu libového masa apodobně. Prostě něco trošku zdravějšího.

Líbí se mi, jak je proti mně Boris minimálně o hlavu vyšší, a taky jeho velká ramena. Působí to na mě ochranitelsky. Vzala jsem i pár jablek na štrúdl.

Když jsme měli nakoupeno, čekala jsem, že se rozejdeme. Ale nestalo se tak. Boris trval na tom, že mě doprovodí zpátky k domu. Navíc mi vzal těžkou tašku a nechal mi tu lehčí. Hodně mi to pomohlo, jinak bych si asi vytahala ruku. Nevím, jak mu poděkovat. Proto jsem zjistila, kdy zase bude dole na recepci, abych se za ním mohla zastavit. Mám totiž v plánu mu donést děkovný štrúdl.

Když jsme došli až ke dveřím, všiml si nás vrátný, který nám přiběhl otevřít. Společně jsme vešli dovnitř, ale já trvala na tom, že cestu dál už zvládnu sama. Proto mi vrátil tašku a rozloučili jsme se. Ještě než odešel, zmizela jsem ve výtahu a vyjela do patra k Enn.

Byla jsem tak příjemně naladěná. Skoro jako by to bylo rande. Ještě jsem si to nechtěla přiznat, ale už ve mně začalo klíčit semínko se jménem Boris. Vážně takhle uvolněně a v pohodě, bez jakéhokoliv předstírání, jsem se vedle muže necítila snad nikdy. Je to pro mě zajímavé uvědomění. Nová zkušenost.

Hned, jak jsem dorazila domů k Enn, začala jsem vařit, péct a smažit. Když bylo všechno jak má, opatrně jsem zaťukala Enn na dveře. Neozvala se. Tak jsem chvilku čekala. Ale moc dlouho jsem to nevydržela, otevřela si a došla k posteli, kde jsem rozsvítila malou lampičku. Potom jsem Enn opatrně probudila.

Nejdřív se lekla, co se děje, ale když zjistila, že je doma, ulevilo se jí.

„Enn, musíš se najíst a napít. Přinesu ti polévku.“

Protírala si oči, přesto toužebně přikývla. Už musí mít pořádný hlad, byla jsem pryč docela dlouho, a pak ta příprava jídla mi zabrala hodně času.

Přinesla jsem Enn podnos s polévkou a pomohla jí se nadzvednout. Trošku zanaříkala, jak se zmáčkla kůže v oblasti modřiny, ale jinak je statečná.

Divila se té malé porcičce, ale když zjistila, že bude ještě hlavní chod a moučník, překvapeně na mě zůstala zírat.

„Enn, už ses rozkoukala, můžu roztáhnout závěsy a pustit ti sem trochu světla?“

„Jo jasně a klidně mi dones další chod. Už se na něj strašně těším, mám hlad jako vlk.“

Donesla jsem hlavní chod a spokojeně se dívala, jak Enn chutná. Přitom jsem jí říkala o Borisovi. Když dojedla, šibalsky se na mě ušklíbla a řekla mi. „I ty jedna svůdnice, tak ty mi takhle balíš mého Borise.“

Trošku mě to zaskočilo, až jsem se musela zastydět. „Promiň, vůbec mi to nedošlo. Vlastně jsem byla ráda, že nemusím do obchodu sama. Trošku mě ten otevřený prostor děsil, a když mi Boris nabídl pomocnou ruku, musela jsem ji přijmout. Omlouvám se ti.“

„Ale jdi ty,“ plácla mně Enn přátelsky po noze. „Vždyť já si z tebe dělám jen legraci. Boris není můj. Pouze a jen je můj přítel. Navíc si myslím, že vytušil tvůj strach, proto se nabídl.“

„Jo to je asi pravda. Je to gentleman, proč jinak by se mnou chodil.“

„Ale ne, ach jo Magi, ty to všechno překrucuješ. Takhle jsem to nemyslela.“

„No jo no. Co se dá se mnou dělat. Už jsi dojedla?“ Po souhlasném přikývnutí jsem vzala talíř a odnesla ho pryč. Místo něj jsem přinesla štrúdl. Trochu z něj donesu v noci i Borisovi.

Enn si šla po jídle zase lehnout, takže jsem ji nechala v klidu. Mezitím jsem v bytě poklidila a pak se uvelebila s knihou v ruce na pohovku, na které jsem dneska prožívala mučivý pláč. Teď mi to přijde, jakoby to bylo neskutečně dávno.

K večeři Enn dám opět polívku od oběda s houskou a bude. Už netrpělivě čekám, až se setmí a já se budu moci vydat na děkovnou výpravu za Borisem. Měl by sice dorazit až v noci, ale to minijak nevadí. Mohla bych sice počkat až do rána, ale to se mi zrovna dvakrát nechce. Celé odpoledne prožívám o samotě, tak proč si trošku nezpestřit samotu a znovu nepopovídat s Borisem. Docela jsme si rozuměli. Navíc se domnívám, že on bude ten typ muže, co dokáže ženu ocenit za dobré jídlo. Poznám to podle toho, jak bude reagovat na děkovný štrúdl.

Ennin byt je skutečně pohodlný a poskytuje mi bezpečí. Asi bych si rychle zvykla ho obývat pořád. Ale nemůžu využívat pohostinnosti mojí šéfové donekonečna. Uvidíme, jak to bude, až se vrátíme do práce. Třeba se celá tahle situace zlepší?

Možná bych si u bytu také měla pořídit bezpečnostní dveře. Ty dřevěné staroušky co tam mám… no obávám se, že i z tohohle důvodu se dají tak lehce otevřít. Navíc podle toho, co jsme si řekly s Enn, to vypadalo, jako by měl klíče. Což je zvláštní.

Zbytek dne probíhal v poklidu. Začala jsem luštit křížovku, ale moc mi to nešlo. A pojednou… mi svitlo. Vzpomněla jsem si na muže, kterého mi Enn dohodila po naší velkolepé přehlídce. Posledního muže, s kterým jsem měla rande. No rande se tomu asi ani říkat nedá, spíš sex na jednu noc a to ještě jen asi.

Co se vlastně onu noc stalo? Přišli jsme dolů do domu a za chvilku už jsem nic nevěděla. Je možné, že mě praštil? On mě omráčil? Nějak jsem se musela dostat do svého bytu, kde jsem se následně probudila. To znamená, že mi musel odemknout. Co když si po dobu mého nevědomí nechal vyrobit duplicitní klíče? Je to možné. Co když to byl on?

Tak zmateně si pamatuji, že byl skutečně velký. Stejně jako muž, který nás napadl. Ale nedává to smysl, proč by po mě teď šel. Co jsem mu udělala tak hrozného? Přece mě nechce zabít, protože jsem nám pokazila naši společnou noc tím, jak jsem se praštila do hlavy a omdlela?

Je tohle skutečně možné, nebo pracuje moje fantazie? Třeba chci za každou cenu vyluštit tuhle záhadu a tak si vymýšlím naprostou fikci? Ne, já skutečně nejsem blázen. Ale nedá se to říct o ostatních lidech. Co když jsem měla smůlu a narazila na nějakého šílence, ještě lépe psychopata. Třeba je úchylný, proto mě chodil v noci pozorovat, jak spím. Mohl ze mě chtít udělat i blázna, to by vysvětlovalo, proč mi přesunoval moje věci. Je to skutečně možné?

Ještě o tom přemýšlím ze všech stran. Ale pořád docházím ke stejnému závěru… v dnešní době je možné všechno. Kdo jiný by to mohl být.

Jak šílená jsem se vydala k Enn do ložnice. Srdce mi přitom buší jako o život a já cítím, jak mi z toho tlaku v hlavě zaléhají uši. V hloubi duše cítím, že jsem právě rozluštila tu největší záhadu. Potřebuji si ověřit u Enn, jestli je to skutečně možné.

Vřítila jsem se do ložnice jako velká voda a jedním rychlým pohybem rozsvítila. Enn si s mručením přetáhla přikrývku přes hlavu a spala dál.

„Enn, vstávej, tak se prosím probuď.“ Klepu opatrně jejím křehkýmramenem. „Enn, no tak se probuď, už asi vím, kdo nás mohl napadnout.“ Lomcuju pořád dál s jejím ramenem, jako kdyby to mělo i mě samotnou probudit ze zlého snu.

„Co, co se děje?“ Protírá si Enn rozmrzele povadlá víčka. „Proč mě budíš?“

„Enn, už jsem asi přišla na to, kdo nás napadl.“

„Cože, kdo nás napadl? Kdy?“ Dodává naprosto zmateně.

„Enn, ty ještě spíš? Tak mě přece poslouchej. Už vím, kdo nás napadl u mě v bytě. Sice to zní šíleně, ale asi jsem na to přišla.

„Jak? Jak jsi na to mohla přijít?“

„Pamatuješ na toho muže, kterého jsi mi dohodila na naší poslední prohlídce?“

„Ani moc ne, potkávám spoustu chlapů. Proč? Jak to s ním souvisí.“

„Právě že souvisí. Tak si vzpomeň vysoký, elegantní, urostlý muž. Řekla bych, že nejdřív stál o tebe, přesto jsi s ním seznámila mě.“

„Jo pamatuju si, že jsem ti někoho dohodila.“

„No a já si myslím, že to mohl být on. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla?“

„Matně, počkej, musím si vzpomenout.“ Všímám si vrásek na čele od usilovného přemýšlení. Enn je ještě rozespalá, jinak by jí to hned došlo.

Proto několika slovy připomínám, co už jsem jednou vyprávěla. „Tak vzpomínáš si už?“

„Jo asi jo, ale pořád nechápu souvislosti. Objasni mi prosím, jak jsi na to všechno přišla.“

„Beze všeho. Víš, jak jsi říkala, že se ti zdálo, jako by noční útočník nic nepáčil, ale jen si klasicky odemkl?“

„Ano, vzpomínám.“

„No tak co když mě ten chlap omráčil úmyslně. Dovlekl mě do bytu a pak měl spoustu času, než se proberu z bezvědomí. Mohl si v klidu vzít moje klíče. Dojít s nimi k zámečníkovi, vyrobit duplikát a vrátit se. A pak mi je bez povšimnutí a jediného důkazu vrátit zpátky do kabelky. Opustit můj byt a nechat všechno v hlubině zapomnění.“

„Hm, to je sice klidně možná, ale proč by to dělal?“

„Enn, všichni muži nejsou jen hodní, sama s nimi máš největší zkušenosti. Přiznej si, že to může být nějaký blázen.“

„Jasně, potkala jsem spoustu hajzlů. Ale nikoho takhle šíleného.“ Překvapeně na mě třeští oči.

„No právě. Ještě jsme doposud nikoho takového nepotkaly, ale to neznamená, že nikdo takový není.“

„Jaký přesně myslíš?“

„No přece úchyl, slídil, šmírák a já nevím, jaká ještě nadávka pro to existuje. Ber, že mě v noci sledoval, jak spím. Přendával mi v noci moje věci. Třeba dal skleničku do dřezu, když stála vedle. Přendal misku na klíče, vylil mi nový šampón na vlasy apod.“

„Jo máš pravdu, je to divné.“

„Myslím, že ze mě dělal blázna schválně. Abych si sama nevěřila. Natož pak, aby někdo věřil mým historkám, kterým ani sama nevěřím. Chtěl ze mě udělat blázna. Možná proto, kdybych ho zahlédla, aby mi pak nikdo nevěřil. Vzpomeň si, taky jsi mi nechtěla věřit.“

„Ale ne, já to tak nemyslela.“ Vymlouvá se Enn.

„Ale jdi. Sama jsem si nevěřila. Tak proč bys mi měla věřit ty. Navíc si přesně vybavuji, jak jsem ti řekla o tom snu, když jsem ho poprvé uviděla v ložnici. Vsadím se, že tě ani na okamžik nenapadlo, že by to nemusel být jen sen. Že by se to mohlo skutečně stát.“

„Přiznávám. Dostalas mě. Nevěřila jsem ti. Ale jak správně sama poznamenáváš, nevěřila jsem ti, protože sis sama nevěřila. Ta historka byla tak šílená. Skoro jí nevěřím ještě teď, a to mám přes půl břicha bolavou modřinu, která mi tvého trýznitele stále připomíná.“

„Možná to přesně takhle ten úchyl zamýšlí. Hraje na šílenství, chce, aby to vypadalo naprosto nemožně. Nejspíš to má moc dobře promyšlené.“

„Bude nebezpečný. Že má sílu, to už víme. Ale nevěděly jsme, že je i takhle důmyslný. Má svůj plán do nejmenšího detailu promyšlený.“

„Vysvětluje to i alarm. Přišel do mého bytu jakoby nic. Ale překvapil ho houkající alarm, proto utekl. V ten moment s ním nepočítal. Ovšem do své další návštěvy už všechno promyslel, připravil se na můj bezpečnostní prvek. Když mě znovu navštívil, bleskově ho zneškodnil.“

„Pravda, ale další překážka, s kterou nepočítal, byla moje přítomnost.“

„To je fakt, Enn. Tvoje přítomnost ho musela úplně zaskočit. Asi si do té doby myslel, kdoví jak nejsem osamělá. Když jsi ho pak přetáhla dřevěnou pálkou, musel být překvapený o to víc. Ale obávám se, že by se stejně zase vrátil. Tentokrát už připravený na nás obě.“

„Jo to máš asi pravdu. Podle toho, co víme doposud, vždycky se vrátí, akorát mnohem připravenější než předtím. Bože, co je to za monstrum. A co po tobě může chtít? Myslíš, že by byl schopen tě skutečně…“ Enn se s hrůzou ve tváři odmlčela. Nasucho jsem polkla. Přesto, že jsem se nad touhle skutečností už zamýšlela, stejně mě zasáhla. Vlna strachu mě znovu zalila. Jako bych se topila v hlubokém moři a docházel mi poslední vzduch. Přijde mi, že když se tohle řekne nahlas, jako by se to mělo splnit. Zaklepala jsem se hrůzou a nadechla, abych mohla konečně odpovědět.

„Nevím,“ špitla jsem sotva slyšitelně. Musela jsem si odkašlat, aby můj hlas opět nabyl na síle. „V hlavě se mu může honit cokoliv. Obzvlášť jestli je to blázen. Nenapadá mě jiný důvod, proč by vynakládal tolik úsilí mým sledováním, když by za tím nebyl jasný úmysl. Jeho přesná představa, co by se mnou chtěl udělat.“

„Nepamatuješ si jméno toho chlapa?“

„Bohužel ne. Ty asi taky ne, viď.“

„Vůbec, tak to jsme pěkně v pytli. Jméno by nám mohlo pomoct. Třeba by se nám podařilo zjistit, kdo to je.“

„Jo to asi jo, ale nemáme na něj nic. Nemáme, jak zjistit, kdo by to mohl být.“

„To je v čudu.“

„Jo, to je.“

Z rozhovoru nás vytrhlo zazvonění telefonu. Enn ho pohotově z nočního stolku zvedla a překvapeně se otázala, kdo volá.

Mlčí a dívá se do peřiny před sebe. Jen tiše poslouchá a třeští oči. Je mi jasné, že se něco děje. Sotva zavěsila, vystrašeně zjišťuji, co je.

„Magi, je to horší, než jsme si myslely. Právě mi volal Boris, před chvílí přišel na recepci a říkal, že sotva dosedl, zazvonil zvonek. Na tom není nic tak divného. Ale za dveřmi stál muž, který se představil jako Brad a chtěl pustit za mnou. Nevybavuji si žádného Brada…“ Zamyšleně se odmlčela, ale já to nevydržela.

„No a co se stalo, pustil ho Boris?“

„Ne, vždyť jsme měli dohodu. Řekl, že tu nejsem. Navrhl muži, aby mi zavolal a dohodl se přímo se mnou. Ten chlap se hned začal vymlouvat, že na mě ztratil tel. číslo a jestli by mu ho mohl Boris nadiktovat. Samozřejmě odmítl. Řekl, že čísla klientů nedává. A že mu nemůže pomoci.“

„A to je všechno, pak ten muž odešel?“

„Jo, podle Borise se otočil a nafoukaně odkráčel pryč.“

„No a viděl mu Boris do tváře, mohl by ho nějak popsat?“

„Ne, říkal, že měl vytažený límec a skloněnou hlavu skrývající se pod kšiltovkou. Hned mu přišel podezřelý. O to spíš, když se začal ptát po mně.“

„Ty jo, úplně mě z toho mrazí. Jak nás tu mohl takhle rychle vyčuchat?“

„Nevím, ale zase se ukazuje, jak jsme ho podcenily. Co po nás sakra chce?“

„Teď si vezmi, kdyby se k nám dostal. Co by bylo pak?“

„Jo holka, tak to nevím, co měl v úmyslu. Ale vzhledem k tomu, že já ho několikrát přetáhla pálkou a tys ho řízla, řekla bych, že nám nešel poděkovat. Možná se chce pomstít. Vrátit nám to.“

„Bože.“ Rozklepala jsem se po celém těle a do očí mi vlétly slzy zoufalství. Tichým, sotva slyšitelným hláskem jsem ze sebe vykoktala. „Enn, nechtěla jsem tě do toho zatáhnout.“

Pohladila mě po rameni. „Ale no tak, Magi, vždyť ty za to nemůžeš. Navíc jsem tě do toho navezla já. Pamatuješ?“

„Enn, ty za to taky nemůžeš. Tenhle zmetek by se na mě třeba stejně nalepil i sám. Spíš mě nenapadá řešení. Co bych teď měla udělat, aby se všechno vrátilo do normálu?“

Zoufale si zabořila hlavu do dlaní a skrz prsty promluvila. „Já nevím. Nic mě nenapadá.“ Beznadějně přitom kroutí hlavou ze strany na stranu.

„Tak to jsme v čudu. Taky nevím o ničem, jak ukončit tenhle hon na nás. Jediná možnost je zabít ho jako první.“ Jestli jsem se před chvílí klepala hrůzou, tak teď se doslova otřásám. „Zabít, ale já to nikdy nedokážu. Takže to bude kdo z koho.“

„Ježiš, Magi opravdu jsi řekla zabít?“

„Enn, zapomeň na to. Víš co, ještě si odpočiň. Asi skočím dolů za Borisem a vyptám se ho na toho návštěvníka. Jestli ti to nebude vadit?“

„Ne, v pohodě, aspoň si dáme čas na rozmyšlenou a třeba nás napadne nějaké řešení. Až přijdeš, můžeme si dát něco k véče, co ty na to?“

„Jasně. Je tam polévka nebo štrúdl. Takže si budeš moct vybrat. Ale teď si ještě v klidu lehni a odpočiň.“ Zhasla jsem Enn světla a vydala se do kuchyně, i když tuším, že asi tak rychle neusne.

Na talířek jsem přichystala pořádný kus štrúdlu a trošku na ochutnání si strčila do pusy. Hmm dobrý, povedl se mi.

Vydala jsem se k výtahu, pryč z bezpečí Ennina bytu a doufala, že dolů opět nedorazí muž, který mě pronásleduje. Nesnesla bych, aby mě viděl. Sice přes sklo, ale viděl by mě.

Když jsem vystoupila z výtahu, všimla jsem si, jak se Borisův zachmuřený výraz změnil v úsměv v momentě, kdy mě spatřil. Mávl na mě rukou a dál hleděl pod pult recepce. Ještě než jsem došla k němu, promluvil ke mně, aniž by zvedl svůj pohled.

„Magi pojď se sem na něco podívat.“

„A kudy, Borisi?“

„A promiň, otevřel mi malá dřevěná dvířka vzadu. Tudy prosím. Rychle, než zmizí.“

„Na co se mám podívat?“ Zeptala jsem se nechápavě.

„Podívej, tady na tom monitoru, vidíš?“ Pod recepcí má schované obrazovky z venkovních kamer, tak aby měl přehled o celém okolí téhle budovy. A vlastně i díky tomu viděl přijíždět mě a Enn velmi pozdě v noci.

„Vidíš tohohle člověka ve sportovní čepici a baloňáku až na zem? To je ten, co se ptal po vás. Už ho sleduju pěknou chvilku. Vypadá to, že si obhlíží garáže. Chce se dostat do domu. Vidíš, tady se nenápadně dívá po kamerách a zabezpečení domu.“

„Borisi, můžeš tohle nahrát?“

„No jasně,“ zapnul červené tlačítko, přesně v momentě, kdy se muž venku podíval do kamery. „Doufám, že se to stačilo nahrát.“

„Je to on, poznávám ho. Já toho muže znám. A zrovna dneska mě napadlo, že by mě mohl pronásledovat on.“

„Takže bývalý přítel?“

„Ne, to ne. Seznámila mě s ním Enn před nějakým časem. Chtěla, abych si s ním…“ Odmlčela jsem se a zčervenala studem. „Nicméně, pak to všechno bylo divné, sotva jsme vešli do mého domu, cosi mě omráčilo. Druhý den jsem se probudila u sebe v bytě a nic si nepamatovala. Potom mi začaly noční návštěvy. Myslím, že si mohl vyrobit další klíče od mého bytu, a pak si tam volně chodit. Nejdřív mi přesunoval věci, abych si připadala jako blázen. No a pak jsem ho v noci uviděla, jak na mě zírá, když spím. Dál už to znáš, šli jsme spolu pro alarm. No a vyvrcholilo to nocí, kdy u mě spala Enn a on se ke mně zase vloupal a odpojil alarm.“

„Hmm, to nebude jen tak,“ potvrdil Boris upřímně. A mezi obočím se mu vyrýsovala hluboká vráska od usilovného přemýšlení. „Tenhle šmejd nebude lehký oříšek. Podívej, jak slídí kolem, ten po vás jde. Ale nechápu, co ho k tomu vede. Vždyť jsi mu nic neudělala?“

„Taky nevím. Borisi, co když se dostane garáží dovnitř? Až třeba někdo pojede domů a otevře si. Co když proklouzne s ním?“

„Budu ostražitě hlídat, a kdyby snad, hned volám policii. Pokud na vás bude někdo klepat, za žádných okolností neotvírejte. Kdybych to byl já, ozvu se vám a poznáte mě podle hlasu. Kdyby mi snad nějak proklouzl a dostal se až k vám a zaklepal, hned volejte a já na něj vlítnu dřív, než dorazí policie. Platí?“

„Jsi na nás strašně hodný. Děkuju. Tady jsem ti vzala kousek štrúdlu.“ Dala jsem mu přivonět, tak aby nemusel ani na vteřinu odtrhnout oči od obrazovky. Talířek jsem mu podstrčila pod bradu a pak ho pozvolna postavila před něj. O okraj talířku zacinkala lžička.

„Magi, to voní úžasně, vsadím se, že je ještě lepší, než vypadá.“ Usmívá se teď od ucha k uchu, ale stále sleduje barvené monitory před sebou.

„Podívej, vypadá to, že se vzdává a odchází.“ Natáčí si kameru, jak jen to jde, aby ho viděl, co nejdéle to půjde.

„Hele, právě zahnul za roh, takže už ho nevidíme. Tak ty jsi mi přinesla štrúdl, ale čím jsem si to zasloužil?“

„Chtěla bych ti poděkovat za doprovod do obchodu. Nakupování s tebou bylo moc fajn.“

„Taky se mi to líbilo,“ bere si do ruky přichystanou lžičku a ukrajuje kousek křupavého těsta s jablky. Sotva ho strčil do úst, začal slastně mlaskat a pochvalovat si jeho chuť. „Je vážně výborný. Takhle dobrý štrúdl jsem snad nikdy nejedl.“

Plácla jsem ho po rameni. „Ale jdi, ty lichotníku. Vsadím se, že ti sem buchty nosí spoustu žen.“

S úsměvem se na mě podíval. „Ne, Magi, ty jsi jediná. Ostatní ženy z tohohle domu mě sotva pozdraví. Pro ně jsem jen obyčejný recepční. Nebo v horším případě jen obyčejný přistěhovalec.“

„Tohle neříkej, tak to určitě není.“

„Magi, pořád přemýšlím o tom muži a snažím se přijít na to, o co by mu mohlo jít?“ Změnil záměrně téma.

„Tak to nevím, ale obávám se nejhoršího. Podle mě to bude nějaký blázen nebo psychopat. A takoví lidé jsou schopní všeho.“

„Jsi skvělá kuchařka, přesně jsi odměřila cukr na jablka, což je umění.“

„Koukám, že se vyznáš v pečení, protože tohle by většina mužů nedokázala ocenit.“

„No ne tak úplně. A jak se ti jinak líbí u Enn?“

„Ennin byt je krásný, nebudu lhát. Má všechno, co bych jednou chtěla mít ve svém bytě. Nechávám teď Enn hodně odpočívat. Skoro celý den prospala, což je dobře. Má velkou modřinu zabírající značnou část jejího břicha. To jak jí ten hajzl dal pěstí, když mě bránila. Mohla dostat další, naštěstí se mi spustil obranný mechanismus a zaútočila jsem.“

„Je mi líto, že jsem u toho nemohl být. Přijde mi to tak nefér, když si svalnatí a velcí muži dovolují na bezbranné ženy.“

„No my zase tak bezbranné nebyly, dostal víc než my. Enn ho dvakrát pořádně flákla a já ho řízla nožem. Nic jiného jsem zrovna neměla po ruce a on chtěl ublížit Enn.“ Dopověděla jsem omluvně.

„Vážně vás obě obdivuji. Máte velkou odvahu. Jsem rád, že jste vyvázly skoro bez zranění. Kdybych mohl, byl bych s vámi pořád, aby se tahle situace už nemohla nikdy opakovat.“

„Sice by to bylo bezvadné, ale nešlo by to.“

Povídali jsme si s Borisem asi hodinu a pak jsem se vydala zpátky za Enn. Náš pronásledovatel se už neukázal, tak snad dá pro dnešní noc pokoj.

Ohřály jsme si polévku a v klidu povečeřely. Enn už nebaví ležet, a tak se spolu díváme na komedii z její sbírky. Bílý nábytek je osvětlen zářícím modrým světlem z televize a dovoluje tak tajemným stínům, aby nás děsily. Ale nechci být strašpytel, proto se snažím svoje obavy a strachy zavřít do krabičky, zamknout na zámek a zahodit klíč. Nenechám se děsit ještě víc. Vždyť už jsem vyděšená jako malé kotě, kterému přejeli mámu.

„Enn, je mi to hloupé, ale jak to vidíš s naší prací? Nechci, abychom kvůli mně nestíhaly naše termíny.“

„Magi, tohle je výjimečná situaci. Podle toho se musíme zařídit. Když bude nejhůř, můžeme pracovat tady.“

„To je dobře, že to říkáš. Něco jsem ti ještě neřekla. Když jsem byla u Borise, sledovali jsme na obrazovce toho muže, co chtěl pustit za tebou. Víš, on si obhlížel garáž. Asi se k nám chce dostat.“

„Boris ho zvládne, to bude v pohodě, uvidíš. Tady jsme v bezpečí. Do mého bytu se nikdo tak lehce nedostane. Neboj.“ Zdá se mi jako by přesvědčovala i samu sebe.

„Třeba když viděl, že se k nám nedostane, vykašle se na to. Prostě nás nechá být.“

„Uvidíme. Můžeme tu zkusit být týden. Já v tomhle stavu stejně nevydržím být v kanceláři. Myslíš, že ví, kde pracujeme?“

„Tak to nevím, ale vzhledem k tomu, že byl na přehlídce, je to klidně možné.“

Vydržely jsme v bytě zavřené týden a půl, když jsme usoudily, že už všechno bude v pořádku. Přece jen, za celou dobu na nás ani jednou nikdo nezaútočil. Dle naší dohody se k sobě do bytu ještě vracet nebudu. Aspoň ne do doby, než mi vymění dveře za bezpečnostní s novým zámkem.

Za doprovodu Borise jsme navštívili můj byt a zjistili, že je všechno víceméně v pořádku. V obýváku byly ještě známky po naší bitvě. Ale jinak to vypadalo, že už se ke mně sám nevrátil. Bála jsem se, že najdu vykradený byt. Ale naštěstí tomu tak nebylo.

Když mi dorazila firma s bezpečnostními dveřmi, byla u mě Enn a opět i Boris. Dalo by se říct, že jsme se skutečně spřátelili a já se v jeho blízkosti cítím v bezpečí. Objednala jsem si za zbytek svých peněz ocelové dveře se zapuštěnými tyčemi do bočních stěn. Bude to do čtyř bodů. Takže by je za žádnou cenu neměl mít nikdo šanci vypáčit ani vykopnout.

Navíc jsou k nim bezpečností klíče, které nedokáže jen tak někdo napodobit obyčejnou sponkou. Pro jistotu mi nainstalovali nový alarm, který mě upozorní, kdyby se mi někdo pohyboval v zádveří a části obývacího pokoje. Nehodlám nic riskovat. Navíc Enn mi přislíbila, že kdyby mi nestačily moje úspory, dostanu speciální prémie. Ke všemu mě přemluvila, aby mě mohla každý večer po práci vozit domů a ráno vyzvedávat. Ale ať jsem protestovala, jak chtěla, nedala si to vymluvit. Ach jo, je tak strašně tvrdohlavá.

Přestože mám nové dveře, vydržela jsem u Enn ještě jednu noc. Ale domluvily jsme se, že mě po práci zaveze ke mně do bytu. Vyhodí mě před domem, počká, než vejdu, a až zajdu a zamknu se v bytě, musím jí poslat sms, že na mě nikdo nečekal na chodbě.

Sice je to šílené, ale jsem jí nesmírně vděčná, jak se o mě vzorně stará. Nemohla bych si přát lepší kamarádku. Díky tomuhle od ní nikdy neodejdu. Udělala pro mě tolik a já jsem jejím velkým dlužníkem. Kéž bych jí jednou mohla vrátit její laskavost.

Po dlouhé době jsme dorazily do vily, ale jak to tak vypadá, tak se tady vůbec nic nezměnilo. Všechno na nás čeká přesně tak, jako bychom odešly včera.

Enn teď pracuje výhradně se mnou dole v kanceláři. Občas si všimnu, jak bezmyšlenkovitě hledí z okna. Tak jako by někoho čekala. Možná vyhlíží, jestli si nás tady ten chlap nenajde. Docela se divila, když zjistila, že nás skutečně sleduje ten samý chlap, s kterým mě seznámila. Bylo to štěstí zahlídnout jeho tvář. Díky tomu se mi potvrdila moje teorie.

Můj pronásledovatel není jen klasický blázen. Je to vesměs inteligentní tvor, který se řídí podle jasně promyšlených plánů a postupů. Máme co dočinění s chytrým magorem, což je mnohem horší než hloupý magor.

Přiznám se, že se taky občas zastavím u okna a prohlížím si okolí, jestli neuvidím nějaký rušivý element, který sem zaručeně nepatří. Pořád ho hledám pohledem. Ale zatím naštěstí nenacházím.

Od výměny bezpečnostních dveří v mém bytě už uběhla nějaká doba a skutečně už se nikdo o vloupání nepokusil. Tím se to všechno vysvětluje, musel mi sebrat klíče a udělat si z nich duplikát. Pak už mu nic nebránilo mě jen tak navštěvovat, kdykoliv si zamanul. Přijde mi to šílené, a kdyby u mě nebyla Enn v den velkého vloupání a praní se s ním, snažila bych se přetvořit si všechny ty neuvěřitelné události na pouhý sen. Tolik mě to frustruje, že se snažím všechny traumatické zážitky vytěsnit. Zase na druhou stranu, nemůžu ty dveře ve své paměti úplně zavřít. Co kdyby se ještě vrátil.

I když je teď klid, neznamená to, že od něj máme pokoj už napořád. Jsem přesvědčená o tom, že se ještě vrátí. Přijde se nám pomstít za svá zranění. Bude se cítit ukřivděný, protože on nám fyzicky neublížil, ale my jemu ano. Má právo na svou pomstu. Sice on mi neoprávněně začal lézt do bytu jako první, ale myslím, že to takovému šílenci bude naprosto jedno. Upravuje si pravdu, jak se mu hodí. Teď mu bylo ublíženo, a to je jediné, co ho skutečně zajímá.

Jasně, mohly jsme vilu opustit, mohly jsme utéct jinam, ale k čemu. Není těžké si nás někde najít. Stejně by nás znovu našel a situace by se opakovala. Musely bychom být v programu na ochranu svědků, abychom mu mohly zmizet. Jenže tam se jen s tím, že nás napadl, nikdy nedostaneme. Navíc ani nevíme, kdo to skutečně je. Budeme stát čelem problému a nebudeme utíkat. Na druhou stranu se ale nebudeme pokoušet být někde v noci o samotě, abychom mu daly prostor pro jeho pomstu.

Zdá se mi, že i Enn šla do sebe. Protože už nechodí na žádné večírky. Zato tráví hodně času ve svém bytě. Možná i ve své skvělé šatně plné pokladů. Když jsem ještě bydlela u ní, nechala mě tam jedno odpoledne a já si mohla prohlédnout všechny šaty. Některé jsem si dokonce zkusila a musím uznat, že byly naprosto senzační. Hodně mě to inspirovalo a dodalo odvahu ve spoustě postupů šití, do kterých jsem se doposud bála pustit.

Sice to byla krutá a nechtěná zkušenost, přesto pro nás byla v určitém směru přínosem. Tak například jsme se s Enn mnohem víc sblížily a dozvěděly se o sobě. Taky společné překonání tak závažného problému nám dodalo odvahu. Teď doslova riskujeme a navrhujeme mnohem náročnější kreace, než bychom si kdy dřív jen představily. Navíc technologie šití u mě dosahuje stále vyšší úrovně. Taky tím, jak trávíme večery doma, si víc odpočineme, a pak jsme mnohem nápaditější a v práci svěžejší. No a občas něco vytvoříme i doma, hlavně o víkendu, kdy je hodně času.

Přátelíme se s Borisem, jsem ráda, že ho můžu vidět. Je to skutečně milý člověk se srdcem na správném místě. Když jdeme společně ven, Enn s Borisem na mě už čekají v autě a všichni se vydáváme do restaurace, kina nebo divadla. Po skončení akce mě vždycky hodí domů a čekají, než dojdu nahoru a pošlu jim sms, pak teprve v klidu odjedou. Enn úplně přestala pít, to aby se mohla všude neustále přepravovat autem. Asi si tak přijde víc v bezpečí, když ji kolem objímá ochranný kov. Ani se jí nedivím, jsem taky mnohem víc v klidu, když do práce jezdíme jejím autem, než kdybych se měla přepravovat městskou hromadnou dopravou.

Musím se přiznat, že mi Boris skutečně přirostl k srdci. Občas se přistihnu, jak si s ním představuju hotové romány. Ale ne, v ten okamžik zatřepu hlavou a všechno pustím pryč. Boris má stejně rád jen Enn. Navíc ona ho viděla první, tím pádem má na něj nárok. Rozhodně bych jí ho nechtěla přebrat. Hlavně bych na to asi ani neměla. Ona je o tolik lepší a půvabnější než já.