Chuť lidského masa - Kapitola 40: Výpomoc nebo nerozum

11. 05. 2016 8:00:00
Od Magi jsem si ráno přečetla děsivou zprávu o tom, že se k ní někdo vloupal. Nejdřív mi to úplně nedošlo a myslela jsem si, že by to mohla být kachna jako posledně. Magi není ten bláznivý typ, co by viděl duchy tam, kde nejsou.

Kapitola 40: Výpomoc nebo nerozum – úhel pohledu Enn Stail

Od Magi jsem si ráno přečetla děsivou zprávu o tom, že se k ní někdo vloupal. Nejdřív mi to úplně nedošlo a myslela jsem si, že by to mohla být kachna jako posledně. Magi není ten bláznivý typ, co by viděl duchy tam, kde nejsou.

Napjatě na ni čekám ve vile a jsem zvědavá, co mi k tomu řekne, až sem za mnou dorazí. Docela dlouho jsem tu nebyla sama, je to dost zvláštní pocit, většinou sem chodíme společně, tak aby tu ani jedna z nás nebyla sama. Už jsme si na to asi zvykly. Je to tak pro nás obě jednoduší.

Celá zkoprnělá stojím a poslouchám. Lehce se pohupuji vpravo a vlevo na točící židli. Kouří se mi z šálku kávy na stole a přede mnou leží prázdný papír a hned vedle něj obyčejná tužka čekající, až ji vezmu do ruky a rozkreslím se. Ale já na to nemám ani pomyšlení, Magi mě až příliš rozhodila a ta nevědomost z toho, co se stalo a jestli je v pořádku, mě ubíjí. Místo po tužce sahám po čokoládovém pečivu a přikusuji ho ke kávě. Snažím se tak všemi možnými způsoby navodit příjemnou atmosféru.

Je tu docela chladno, z vily i v teplých dnech sálá zvláštní chlad. Mám tendenci tu přitápět, ale nechci si to dovolit, protože účet za elektřinu by byl astronomický. Vila je vybavená pouze elektronickým přímotopy, což je hotový žrout peněz. Navíc na vytopení těchto velkých prostorů bude potřeba skutečně hodně elektřiny. Asi se přes zimu usídlíme jen tady dole a budeme tu společně pracovat a topit. Horní patro budeme využívat jen na sklad a moje kancelář bude ležet ladem až do jara.

S chutí jsem se napila z teplého šálku kávy a podívala se z okna ven na žloutnoucí třešeň přímo před naším oknem. K zemi se snesl lísteček a dopadl do vlhké trávy vedle konce plotu. Už je tady zase podzim. A všechno tady kolem jako by umíralo. Jediné, čemu se tu daří, je moje inspirace, která stále přichází, a díky níž máme úspěch.

Ze soustředění na podzimní zahradu mě vytrhlo zarachocení klíčů v zámku. Magi je tady, problesklo mi hlavou. Vyřítila jsem se z kanceláře na chodbu přivítat se s ní a ujistit se tak, jestli je v pořádku. Neudržela jsem se a už z dálky volám.

„Magi, jsi v pořádku, co se stalo? Dáš si kafe?“ Když jsem uviděla její tvář bledou jako křídu a temné kruhy pod očima, začalo mi být jasné, že tohle není žádná její snaha po pozornosti. Že je to skutečné, ta hrozba v její blízkosti doopravdy existuje. Jsem jediná, kdo jí může pomoci. Je mojí přítelkyní, mým zaměstnancem a mojí nejbližší důvěrnicí, dokonce by se dalo říct, že mi je rodinou.

„Enn, kafe bych si dala, koupila jsem nám k němu koblihy na nervy,“ zaznělo unaveně z jejích úst.

„Vidíš, já zase vzala čokoládové dobroty.“ Obě jsme se na sebe usmály.

Počkala jsem v kuchyni, než se uvařila voda, a dala tak Magi šanci, aby si odložila kabát a tašku, než mi začne líčit svůj včerejší zážitek. S šálkem v ruce jsem zamířila k ní, už si stačila sednout ke stolu a naprosto vyčerpaně se sesunula.

„Magi, tak už mě nenapínej, co se stalo?“ Podala jsem jí hrnek horké kávy a povzbudivě se na ni usmála.

Konečně prolomila ticho a trošku zmírnila mojí zvědavost.

„Enn, představ si, že jsem zapnula alarm a šla si lehnout. Ujistila jsem se, že všechno, jak dveře, tak okna, byly zamčené. Nikdo se tedy nemohl dostat dovnitř, ani ven, aniž bych o tom nevěděla. Lehla jsem si a usnula, docela tvrdě. Probudilo mě houkání alarmu, rychle jsem vstala a vyběhla ze své postele přímo k vchodovým dveřím. Našla jsem je otevřené. Prohledala jsem celý byt, ale naštěstí tam nikdo nebyl. Znovu jsem alarm aktivovala a pro jistotu celou noc hlídala dveře z pohovky. Proto vypadám, jak teď vypadám. Moc jsem toho dnes nenaspala.“ S chutí, i když vyčerpaně se zakousla do čerstvé koblihy, až z druhého konce vytekla meruňková marmeláda a kolem úst jí zůstala vrstva cukru. Hned to zapila horkou kávou.

„Magi, to je příšerné, našla jsi nějaké známky po násilném otevření dveří?“ Zjišťuji zkoumavě.

„Právě že ne, Enn, nenašla jsem vůbec nic, což mě děsí ještě víc,“ odpovídá Magi s plnou pusou. „Musel to být nejspíš nějaký profesionál, nevím, jakým paklíčem otevřel dveře, ale přijde mi hrozné, že si ke mně do bytu chodí jako do samoobsluhy. Nevím, co mi ten člověk mohl chtít, ale můžu být jen ráda, že ho alarm vyplašil.“

„Bože, takže ten chlap u tvojí postele, to byla taky skutečnost. Opravdu tě v noci při spánku někdo navštívil přímo v tvojí ložnici, a než ses vzbudila, tak tě s nějakým úmyslem sledoval. Napadá tě, kdo by to mohl být? Proč tě takhle někdo pronásleduje?“

„Nevím, opravdu vůbec nevím.“ Všímám si na Magiiných rukách, jak se začínají třást vnitřní potlačenou hrůzou, ale přesto odpovídá.

„Víš, odpoledne, když jsem si dělala jídlo, vykoukla jsem oknem v kuchyni a představ si, že jsem zahlédla na druhé straně chodníku stát muže v obleku a kšiltovce, který se díval přímo do mých oken. Nevím, možná jsem paranoidní, ale řekla bych, že by to mohlo nějak souviset.“

„Myslíš, a nepoznala jsi v tom muži na ulici nějakého známého?“

„Ne, právě že jsem mu neviděla do tváře. Schválně měl tu čepici hodně staženou přes obličej a bradu zavrtanou v šále. Navíc se mu přesně přes oči vrhal dlouhý stín. Enn, příšerně se bojím vrátit domů, už se tam necítím bezpečně. Jako kdyby ke mně po setmění mělo přijít strašidlo nebo nějaký zlý démon, co mě bude chtít sežrat. Jen si na to vzpomenu a všude mi vyskakuje husí kůže.“

„Magi, to je mi tak líto.“ Zvedla ke mně ruku a z igelitového pytlíku mi nabídla taky jednu sladkou kobližku. S chutí jsem ji přijala, když už, tak už.

„Děkuju, Magi, je mi to strašně líto. Víš, jestli ti to pomůže, tak dneska můžu přespat u tebe, kdyby se něco stalo, budu tam a budeme na ten problém dvě.“

„No, myslela jsem, ale nic. Budu ráda, když nebudu muset být sama. Tak kdyby ti to Enn nevadilo, mně by to moc pomohlo.“

„Dobře, domluveno. Po práci sjedeme ke mně pro pár nejnutnějších věcí, a pak pojedeme k tobě, počíhat si na toho člověka. A víš co, když budeme hlídat celou noc, zítra si vezmeme volno. Musíme ho chytit při činu, abychom věděly, s kým máme tu čest.“

„Enn, nebojíš se, že by nám mohl ublížit?“

„Hele, podle mě to bude nějaký voyeur, který tě sleduje, protože tě tajně miluje, a přitom je nějak trochu, jak to říct, prostě vyšinutý, proto překračuje mez a přibližuje se k tobě až moc blízko. Mimo hranici slušného chování. Podle mě, když na něj uděláme bu bu bu, tak se lekne a přestane tě otravovat.“

„Enn, to se mi moc nezdá, hele když jsem ho načapala naposledy, tak mě bez zaváhání uspal chloroformem. Spíš mi přijde, jako by se ze mě snažil udělat blázna. To ani nevíš, ale nebyl u mě v bytě poprvé. Už před časem jsem si všimla, že nemám věci na svém místě. Ten šílenec mi v mém bytě přemisťuje předměty. Začalo to miskou na klíče u vchodu. Pak třeba nádobím, které nechám na lince. Jsou to sice takové drobnosti, ale já si jsem jistá, že ty věci jsem nechala jinde.“

„To už zní opravdu šíleně. Musíme něco vymyslet, abychom to co nejdříve a nejlépe vyřešili.“

„Moc řešení nevidím, ale možná mi mojí mysl zatemňuje strach. Enn, bojím se, že mě ten člověk zase navštíví. Víš, cítím se tak bezbranná, až mě to děsí. Co když mi chtěl udělat něco horšího, ale tím, že jsem mu zkřížila plány, se zalekl a zatím to neudělal? Ale jen zatím. Myslíš, že by to mohlo nějak souviset s figurínou, která se nám tu sama oblékala?“

„Nevím, moc se mi to nezdá.“

S Magi se nám po snídani podařilo dospět k závěru a dohodnout se na dnešním přespání. Jistě, mohla jsem jí nabídnout nocleh u mě, ale nic by to nevyřešilo. Tak by jednu noc byla u mě, ale co tu další a další a další... nejde to do nekonečna, protože každá máme ráda svůj klid. Problém s nočním návštěvníkem musíme vyřešit a já jsem připravená zavolat polici, pokud to bude nutné. Tenhle problém nemusíme řešit samy dvě, nemáme takové fyzické síly jako muži, a hlavně by to bylo opět dočasné řešení, kdybychom ho zahnaly, my to potřebujeme vyřešit napořád. Potřebujeme se ho zbavit a nebo mu naznačit, že skutečně nemůže překračovat tu úzkou hranici, která ho dělí od kriminálu. Nesmí Magi pronásledovat.

Ve tváři jsem jí viděla strach, už toho má skutečně dost. Je na čase to vyřešit, aby mohla zase klidně spát. Po obědě jsem jí dovolila, na chvilku, asi tak na hodinku se natáhnout na gauči. Vypadala už opravdu hrozně a takřka spala při práci. Nechci, aby se zranila při šití nebo stříhla při stříhání. Tohle už skutečně není legrace a i my musíme dbát na bezpečnost práce. Díky promýšlení a nervozitě z večera, která na mě přešla z Magi, nemám na práci ani pomyšlení. Proto nedokážu dát dohromady jediný návrh. Obešla jsem Magiinu rozdělanou sukni, ale nebyla jsem schopna s ní pomoci. Jsem skutečně rozhozená, proto si raději surfuji po internetu. Projela jsem si emaily, mrkla na facebook, ale jsem tak roztěkaná, že nic pořádně nevnímám.

Po práci jsme s Magi sedly do brouka a vyrazily ke mně. Projížděla jsem pražskými ulicemi s naprostou jistotou. Jediným nebezpečím tu jsou ostatní řidiči, jejich chyby se nedají předvídat.

Magi zadumaně sedí a skoro vůbec nemluví, jen se dívá do dálky. Trošku mě to znervózňuje, nemám u ní tyhle stavy ráda. Kéž by zase byla veselá a vtipkující jako dřív. Už tak dlouho jsem ji nezažila v pohodě. Vlastně mi připadá, že od doby, co jsme se přestěhovaly do vily. Jako by nás tenhle dům sbližoval, ale zároveň nás dělil. Dojeli jsme před dům, ve kterém mám byta Magi se rozhodla, že na mě počká v autě. Nevadí mi to, stejně budu rychle hotová. Vyskočila jsem a doběhla si do bytu pro pár nejnutnějších hygienických potřeb, můj oblíbený polštářek a nějaké oblečení na zítra. Všechno jsem to rychle posbírala do prostorné sportovní tašky a vyrazila zpátky do auta. Snažila jsem se, jak nejrychleji to šlo, ale ještě jsem se rovnou převlékla do domácího oblečení, nebudu se u Magi válet po gauči v saku a mých úžasných společenských kalhotách, které se dost muchlají.

„Tak jsem tady a můžeme vyrazit“, zvolala jsem po nástupu do auta. Pravdou je, že to nemůžu brát vesele, nejedeme na žádnou pyžamovou párty nebo dámský večírek, ale jedeme chytit nějakého úchyla, který leze jen tak k Magi do bytu.

„Enn, jsi moc hodná, že mi takhle pomáháš, ani nevím, jak ti za to mám poděkovat.“

„To je v pořádku, ty bys to pro mě taky jistě udělala.“

„Hmm možná, ale ty jsi mnohem odvážnější než já a lépe zvládáš tyhle stresové situace. Jsi úžasná a já ti opravdu hodně dlužím.“

„Ale jdi ty, koukej, už jsme u tebe. Stavíme se ještě pro něco k večeři, ne?“

„Jasně, a co by sis dala, Enn?“

„Nevím, třeba čínu, co támhle vidím.“ Ukázala jsem prstem na čínské bistro nedaleko jejího bytu. Vím, že není špatné, protože tam občas Magi zaskočí, když se chce pořádně najíst, dřív mi o tom vyprávěla.

„Dobře, tak můžeme, ale platím já. Enn, jsi můj host a navíc mi nesmírně pomáháš a tohle bude jen malinkaté odvděčení za všechnu tvoji péči.“

„Dobře, nebudu se s tebou dohadovat, klidně to vezmi. Já si dám kung pao, a ty?“

„Nevím, asi to samé jako ty, bývá tady nejlepší.“ Vylezly jsme z auta a obě tam současně došly, je zajímavé, že jsme nečekaly ani pět minut a už nám nesli dva teplé balíčky s chutným pokrmem. Jediné, co mi na číně vadí, je trošku její vůně, nemůžu si pomoct, ale přijde mi že smrdí jako jed na krysy. Ty malé růžové bobečky voní dost podobně. Ovšem cítím to jen při přenosu v krabičce, jakmile se jídlo vyndá, je všechno v pořádku.

Pomocí několika klíčů jsme se dostaly až k ní do bytu. Je to zvláštní, co všechno musí ten zloděj překonat. Ale kdyby to byl někdo z domu, stačil by mu jeden zámek. To je na tom to nejzvláštnější. Ale nevadí, počkáme si na něj a uvidíme co to bude za ptáčka. Ale třeba ho ten alarm vystrašil natolik, že už se tady nikdy neukáže.

V klidu jsme povečeřely a pak se pohodlně usadili před televizi, protože nic jiného jsme nervozitou nedokázaly dělat. Jen tupě sledovat barevné měnící se obrázky. Jsem naprosto mimo, snažím se přijít na to, kdo by to mohl být a jaký může mít důvod, že sem pořád leze. Jak tak koukám na Magi, tak je na tom dost podobně, taky pořád přemýšlí, co a jak. Ale obávám se, že tahle otázka nemá řešení až do doby, než se tu ta osoba znovu ukáže a my ji chytneme při činu.

Když se hodiny přiklonily k desáté, podívala se na mě Magi unaveně.

„Enn, myslím, že bys měla spát v mojí posteli, bude to pro tebe pohodlnější. Já se vyspím tady, aspoň budu moci sledovat dveře.“

„To je hloupost, už jednu noc jsi nespala,“ argumentuji rázně. „Musíš se pořádně vyspat, nehodlám čekat na to, jestli zkolabuješ. Prostě se musíš vyspat a hotovo. Víš co, ty budeš v posteli a já budu tady. Akorát mi tu nech tuhle dřevěnou pálku, kdyby bylo nejhůř, ať se mám čím ohnat.“

„Dobře, určitě, tady ti ji opřu, aby stačilo pohnout rukou a budeš ji držet. Navíc tady máš ještě můj pepřák, jen pro jistotu. Já si vezmu vařečku nebo raději velký nůž, protože už tu žádné další zbraně nemám, a nechci mít prázdné ruce. Snad nic z toho nebudeme potřebovat.“

„Jdi si v klidu lehnout, kdyby něco, začnu hlasitě křičet, a to bude signál pro tebe, abys volala policii. Kdyby nás zase sledoval z ulice, musí to vypadat, jako že jsi tu sama. Takže mi tu zhasni a pak zhasni i v ložnici. Jen doufám, že nás sem obě neviděl přicházet?“

„To snad ne, a ještě kdyby nás znal nějak moc dobře, mohl by poznat tvého brouka, Enn.“

„Ale to snad ne, no zkusíme to a uvidíme.“

Dostala jsem od Magi polštář a přikrývku a natáhla se pohodlně na gauč, přesto mi to nenavodilo naprostý pocit bezpečí, proto jsem si k sobě ještě přitáhla dřevěnou pálku, abych ji tak měla co nejrychleji po ruce, kdyby snad dorazil náš noční návštěvník. Na stolku mám velkou baterku, po které sáhnu a posvítím si na nepřítele, pokud dorazí až k nám dovnitř.

Přemýšlení nad všemi variantami možností příchodu nevítaného návštěvníka mě naprosto vyčerpalo. V setmělém pokoji se mi samy od sebe zavřely oči a na chvilku si moje tělo dopřálo blahodárný odpočinek... usnula jsem hlubokým regenerujícím spánkem.

Místností se rozeřval alarm...

Probudilo mě houkání, a než moje oči přivykly temnotě, uslyšela jsem cvaknutí, a záhy na to alarm utichl. Chvilku zmateně přemýšlím, jestli to nebyl jen sen. Ale pohyb pár metrů ode mě na chodbě mě přesvědčil být bdělá. Protřela jsem si oči a uviděla postavu stojící nad alarmem. Ne, tak tohle rozhodně není sen. Nepřítel je tu. Magi nelhala. Skutečně ji někdo leze do bytu. Kdo to jen může být? Mám strach. Bojím se, že bude silnější než my. Nemám tady svého Borise, aby nás chránil. Nejspíš jsem to do teď celé nebrala dost vážně. Polkla jsem hořkou slinu strachu a potichu protáhla ruku pod dekou a ke konferenčnímu stolku, na kterém leží baterka. Beru ji pevně do ruky a pomalu stahuji zpátky pod deku. Přitom doufám, že Magi alarm slyšela, a že přijde včas, aby mi pomohla.

Postava krčící se nad alarmem je obrovská, jednoznačně se musí jednat o muže a řekla bych, že může mít na výšku přes dva metry. Rozhodně to není žádný drobek, tak jako já a Magi. Vysunula jsem baterku z mého útočiště a namířila ji na nepřítele. Mezitím jsem jednou rukou stiskla dřevěnou pálku a připravila se tak na útok, který by mohl následovat po osvícení tváře. Musím být rychlá a pokud se ke mně rozběhne, přetáhnout ho pálkou. Hrůzou nemůžu ani dýchat. Je mi zle a srdce mi buší, že to musí být slyšet. Ať se ho snažím krotit, jak chci, stále se mi to nedaří.

Jdeme na to. Přesně v ten moment jsem uslyšela plíživé kroky z Magiiny ložnice, ale bohužel je zaslechl i nepřítel a podíval se směrem přímo ke mně. Rozsvítila jsem baterku a ozářila mu tvář, zahalenou do černé kukly. Srdce mi hrůzou poskočilo, když tmou zazářily jen zlostné oči upírající se přímo proti zdroji světla. Zbytek obličeje halí kukla s otvorem pro plné rty, ale nos je skrytý pod hustou černou látkou, jeho tvář vypadá jako Lorda Voldemorta. Zbytek těla má zahalený do černé kůže a ruce zakrývají kožené rukavice, je vidět, že nechtěl nechat otisky. O to hůř pro nás, jistě tu nechtěl spáchat nic dobrého.

Zaslechla jsem další Magiin krok, a náš nezvaný host také, protože se k Magi napůl otočil.Musel ji ve slabém světle baterky poznat, a tak vykročil směrem k ní. Ten pohyb byl nesmírně agresivní a intenzivní, došlo mi, že nevěstí nic dobrého. Urychleně jsem postavila baterku na stůl, vyskočila z gauče a oběma rukama sevřela dřevěnou pálku. Několika neslyšnými kroky jsem se dostala za útočníkova záda a zcela bez dalšího rozmýšlení se ohnala po jeho hlavě. Bohužel díky jeho výšce jsem zasáhla záda, zrovna v momentě, kdy se chystal dát Magi pěstí přímo do obličeje. Jeho velká svalnatá ruka se zrovna rozmáchla, když ho pálka tvrdě zasáhla do vrchní části zad. Rychle se od Magi odvrátil a hledal toho, kdo ho praštil, tedy mě. Ale tou dobou jsem udělala krok do strany, takže v úrovni, kde jsem ještě před sekundou stála, znovu zasvištěla pevně sevřená pěst. S údivem, že nikoho nezasáhl, se zmateně zakolébal. Ale já už na nic nečekala a znova se mu snažila zasáhnout hlavu. Jenže rána dopadla na druhé rameno. Je příliš vysoký, než abych se trefila do hlavy. Všimla jsem si Magiina úskoku na stranu a sama se posunula na její místo, tak aby mě opět nenašel, ale to byl omyl, tentokrát se po mě ohnal správně. Do kraje břicha, spíš už do žeber mě zasáhla silná rána, která mě odmrštila na podlahu a takřka mi vyrazila všechen dech z plic. Břišní dutinou se mi rozvinula křečovitá bolest a před očima jsem měla mžitky. S hrůzou jsem vydechla stlačený vzduch, ale už jsem se nedokázala nadechnout. Viděla jsem, jak se ke mně muž pomalu sklání, aby mi uštědřil další neskutečnou ránu, a v ten moment mi bylo jasné, že tohle už jen tak nerozdýchám.

Magi vyskočila zpoza mých zad a zasáhla nepřítelovu ruku napřaženou k dalšímu útoku. S hlasitým syknutím rukou ucukl a já uviděla třpytivý lesk od ostré čepele nože. Tmou se rozlehl ostrý hlas, na pozadí trochu roztřesený.

„Už jsem volala policajty a za chvilku si sem pro tebe přijedou. Nemáš šanci, tak už toho nech.“

Na mužově těle bylo vidět zaváhání, ale během několika málo vteřin s dalším hlasitým odfrknutím stáhl i druhou ruku, která se chystala k útoku, a v ten samý okamžik se otočil a rychlostí blesku se vydal ke vchodovým dveřím. Magi s nožem v ruce připravená k dalšímu výpadu udělala krok vpřed, aby se tak ujistila, že neznámý útočník skutečně opustil její byt.

Do očí mi zasvítilo ostré světlo, jak Magi rozsvítila v obývací části pokoje, na který je napojená i malá otevřená chodbička. Světlo zalilo a vyplnilo celý prostor, tak jako by chtělo vytlačit všechny negativní emoce a nabít nás až do hloubky niter svojí vláčnou vlídností.

Pomalu, ale jistě, se sbírám z podlahy, rána mnou neskutečně otřásla. Zaslechla jsem zpoza rohu bouchnutí dveří a opět ve mně hrklo... třeba se vrátil. Instinktivně jsem si dala ruce před obličej a přikrčila se za kuchyňskou linku. Skrz rozechvělé předloktí jsem zahlídla Magi, jak s nožem v jedné ruce a baterkou v druhé jde volným krokem směrem ke mně.

Tiše sotva slyšitelně vydechla. „Už je pryč. Jsi v pořádku?“

„Jo, to bude dobrý, ale bylo to o fous. Kdy přijede policie?“

„Víš, Enn, já ji v tom zmatku ještě nestačila zavolat, ale doufala jsem, že to jako výhružka bude stačit k odehnání toho agresivního chlapa. Co teď, mám je zavolat?“

„Páni, tak to tě napadlo dobře. Kdybys to neřekla, asi by bylo po nás. Už ti ve všem věřím a ten chlap je mnohem nebezpečnější, než jsem si myslela. Musíš odsud pryč. Musíme odsud pryč.“

„Hele, Enn, jak to, že přestal alarm houkat?“

„Něco u něj dělal.“ Obě jsme se současně vydaly k alarmu, ale dávaly jsme pozor, ať na nic nesaháme.

„Musel mi ho rozbít, a tím ho nějak zastavit. Vypadá to, že už asi nefunguje.“

„Nevěděla jsem, že jde alarm takhle lehce zastavit a umlčet.“

„To já taky ne. Enn, co budeme dělat, zavoláme tu policii?“

„Já pořád nevím, asi ale jo, protože na tohle už nestačíme. Proti takovému profesionálnímu hajzlovi se nedokážeme ubránit samy.“

Přesně tohle je ten moment, kdy mi vadí ženská bezbrannost. Muži to mají ve všech ohledech o tolik lepší. Jsou silnější, rychlejší, vydělávají víc peněz, a především, nemůžou otěhotnět. Takže si užijí a v klídečku se vypaří. Nesnáším tuhle nespravedlnost.

Podivuji se Magi, kde se v ní vzalo tolik síly. Jasně, já ji zachránila, když se na ni řítil, ale ona mohla utéct, a místo toho na něj zaútočila nožem a překvapila ho natolik, že si rozmyslel svojí další ránu, která by mě hodně rozsekala. A nejen to, ještě dokázala toho zločince vystrašit natolik, aby odsud utekl jako malá holka. Ze zamyšlení mě probudilo až vytáčení čísla na policii a následný hovor, při kterém Magi ve zkratce vysvětlila, co se u nás před malou chviličkou odehrálo.

Už teď mi to připadá neskutečné, jak kdyby to byl jen špatný sen. Jak kdyby si to vymyslela naše bujná fantazie, nemůžu si pomoct, ale všechny ty události jsou tak neskutečné. Jediné, co mi připomíná vetřelcův útok, je ostrá bolest v břišní dutině. Asi budu mít něco se žebry, dostala jsem do nich příšernou pecku. Opět ke mně dolehla další vlna bolesti, která jako by vyčkávala. Ta neskutečná bolest se mi rozlila tělem a zasáhla mě takovou silou, až se mi zamotala hlava a já zavrávorala. Udělalo se mi nevolno a málem jsem omdlela. Pro jistotu jsem si rychle sedla na gauč.

„Enn, co ti je, vypadáš bledě jako bys měla omdlít?“ ozvalo se prostorem kolem mě.

Zvedla jsem zesláblou ruku se slovy. „Jo to bude dobrý, jen se musím trochu vzpamatovat.“ Ale rozhodně mi dobře nebylo. Mám co dělat, abych rozdýchala cizincovu ránu. Bože, díky, že jsem nedostala ještě jednu. To už bych asi vážně nepřežila. Prostorem se opět rozlehl Magiin hlas.

„Enn, nemám ti zavolat sanitku? Můžeš mít nějaké vnitřní krvácení, byla to neskutečná pecka. Vždyť tě odhodila dobrých půl metru.“

„Ne, sanitku nevolej, budu v pohodě, jen se z toho musím trochu vzpamatovat. Jak s tou policií?“

„Jedou sem, chtějí vidět místo činu, a pak budou sepisovat zprávu. Kéž by toho hajzla chytili, ale vsadím se, že už je dávno pryč a není po něm vidu ani slechu.“

„Jo to máš asi pravdu, kdyby ho chytili, bylo by to fajn, ale obávám se, že by to nebrali jako pokus o vraždu, ani jako napadení, ale spíš jako pokus o vykradení bytu s vyrušením. Obávám se, že by si šel sednout na chvilku, a pak by ho stejně pustili. Jestli by ho vůbec zavřeli.“

„Hmm asi to tak je, ale nevím, co jiného dělat, než zavolat policii. Co jiného bychom mohly my dvě dělat?“

„Máš pravdu... nic.“

„Enn, tady máš aspoň trochu vody.“ Magi přede mě postavila na konferenční stolek orosenou sklenku, rovnou po ní sahám a několika velkými doušky lokám obsah. Jako by snad ta voda měla odplavit nedávný útok a dokonce potlačit bolest v břišní dutině. Ale to je omyl, žaludek se s vodou pere, je dost podrážděný od otřesu, který na něm byl spáchán, ale nakonec vodu přijímá.

Magi se zhroutila na gauč vedle mě a zabořila si hlavu do dlaní.

„Tohle bylo o fous,“ zamumlala skrz ruce, sotva slyšitelně. „Nedokážu si představit, že bych tu byla sama, Enn, děkuju ti.“ Narovnala se a zpříma se na mě podívala. „Enn, vážně ti děkuju, kdybych tu na něj byla sama, tak bych neměla šanci.“

„To je v pořádku, Magi, ráda pomůžu, když můžu,“ dodávám už o něco vyrovnaněji, protože si uvědomuji, jaké to pro Magi musí být. Chudák, došlo k napadení přímo v jejím bytě. Pochybuji, že by tu ještě chtěla zůstat. Asi jí nabídnu, aby spala u mě, než se celá tahle situace kolem ní vyřeší. Je mi jí tak líto a vím, že ona by pro mě udělala to samé. Musím jí pomoct.

Autor: Jana Králová | středa 11.5.2016 8:00 | karma článku: 12.12 | přečteno: 177x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.93 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.48 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 75 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 414

Jsem člověk, který si rád klade různé otázky, na které následně hledá odpovědi. Ráda píšu a už mi nestačí jen psaní knih, protože se toho kolem tolik děje a blog mi přijde jako rychlejší komunikační kanál. Nejsem idealista, ale přesto bych se chtěla pokusit ve svém životě změnit myšlení některých lidí a posunout tak svět lepším směrem. A je pravda, že mám i divokou fantazii, takže když se mi nepovede změnit tenhle svět, velice pravděpodobně si vymyslím nějaký jiný, lepší :)

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...