Chuť lidského masa - Kapitola 38, 39: Zkouška alarmu

Kapitola 38: Zkouška alarmu – Magdaléna Rozkošná (Magi)

Sotva mě Enn s Borisem opustili, padl na mě opět ten tísnivý neklid. Přepadl mě strach z každého stínu a neobvyklého zvuku. Zamkla jsem za nimi bezpečně dveře, utěsnila okna a spustila alarm dle Borisových instrukcí. Budu si muset na tenhle nový bezpečnostní prvek v mém bytě ještě zvyknout. Snad ho nikdy nezapomenu vypnout nebo zapnout. Nerada bych, aby začal vyřvávat na celý dům a upozornil na to, že ho vlastním.

Znovu se v myšlenkách vracím k včerejší zvláštní noci. I když sedím pohodlně usazená na gauči a v ruce svírám další hrnek horkého čaje, přesto se do mě dává zimnice. Svírá mi hrdlo a staví chloupky na rukách hrůzou. Stále se snažím najít jiné vysvětlení pro to, co se stalo, přesto je mi někde v hloubi podvědomí jasné, že to nebyl jen výplod mojí fantazie… že to nebyl sen. Skutečně se to stalo. Někdo u mě v noci byl. Co mohl chtít? Peníze? Žádnou velkou hotovost nevlastním. Leda, že by to ten zloděj nevěděl. Nemám v bytě ani nic cenného. Navíc pokud vím, tak mi ani nic nezmizelo. Chtěl mě snad zabít? I když se tuhle myšlenku snažím zapudit, pořád na ni musím myslet. Chtěl mě snad zabít? Vzít mi můj mladý život? Pomstít se mi za něco? Udělala jsem ve svém životě někomuněco tak hrozného, aby se mi chtěl pomstít smrtí? Ale proč to neudělal, proč nevyužil svojí příležitosti? Možná jsem ho vyrušila. Zíral na mě, chystal se k tomu hrůznému činu, ale nepočítal s možností, že otevřu oči a uvidím ho. Kdyby si myslel, že jsem ho poznala, jistě už bych se nikdy neprobudila. A tak mě uspal chloroformem, nevím, jestli to bylo jím, protože neznám název pro žádný další uspávací prostředek, který by se přikládal k ústům nalitý na kapesník.

Kdyby chtěl krást, měl by moře času si prošmejdit můj byt a okouknout, co kde mám. Ale skutečně se nic neztratilo a tentokrát zůstaly na místě i všechny moje věci. Někdo byl v mé ložnici… už jen ta představa mě dohání k šílenství. Jak se sem dostal, zámek byl neporušený. Možná oknem? Ale to není možné, musel by mít svůj žebřík, protože jsem ve druhém patře a na stěně nejsou žádné horolezecké body, tak aby se sem mohl dostat. Možná kdyby to byl Spiderman, ale ne, tohle skutečně není moc vtipné.

Chtěl mě snad skutečně zabít? Jaký jiný důvod může mít, že cizí muž stojí v ložnici ženy a pod rouškou tmy se baví tím, že ji sleduje ve spánku. Možná je to nějaký druh úchylky? Nevím, ale normální mi to nepřijde. Důkaz toho, že se mi to všechno nezdálo, je jen to, že jsem spala strašně dlouho. Vždycky vydržím spát maximálně osm hodin a pak se začnu probouzet. Ale když jsem se dneska po asi třináctihodinovém spánku probudila celá rozlámaná, bylo mi skutečně jak kdyby mě někdo zmlátil. A tohle pro mě není normální stav, ani když jsem nemocná. Nedokážu spát příliš dlouho.

Celá se klepu hrůzou, a tak zalézám pod teplou deku a na ovladači mačkám tlačítko pro zesílení zvuku. Nechci slyšet žádné hluky, které ke mně doléhají z okolních bytů a ulice. Už mám vyzkoušeno, že je televize skvěle přebije. Pouštím si to nejzábavnější, co zrovna dávají, abych tak odvedla svoje myšlenky jinam. Do toho usrkávám teplý čaj, který už pomalu chladne. Příjemně se mi rozlévá hrdlem až do žaludku a snaží se mě uchlácholit do příjemné pohody. Ale ta dneska ne a ne přijít. Obvykle všechny tyhle metody zabírají, ale trauma z předešlé noci je příliš velké, než aby se dalo spláchnout hrnkem teplého čaje. Možná bych si mohla pořídit psa, ten by zloděje odehnal. Na druhou stranu, bála bych se ho v noci chodit venčit. Takže chlupatý kamarád pro mě nepřichází v úvahu. Navíc nemám tak velký byt, takže bych potřebovala jen nějakého malého ratlíka. Jenže toho se zloději nebojí.

 S ovladačem v ruce se vystrašená krčím pod dekou a přijdu si tak slabá. Jako bych byla jen malá ubohá holčička hozená do světa plného krvelačných bestií, před kterými nemám vůbec žádnou šanci. Uslyšela jsem nějaký šustot na chodbě a zcela instinktivně jsem vyskočila na nohy a vrhla se k alarmu, abych se tak ujistila, že je skutečně zapnutý.

Je to v pořádku, svítí červená kontrolka, což znamená, že je zapnutý a nastavený tak, aby mě chránil před nevítanými hosty. Trošku mě to zklidnilo, a tak se vydávám do kuchyně uvařit si něco k jídlu.

Jen tak letmo jsem vyhlédla oknem ven a povšimla si vánku, jak si pohrává s listy a došlo mi, že podzim už je tady. Léto uteklo tak strašně rychle a stalo se tolik šíleností. Kloužu pohledem po ulici pode mnou a v tom jsem si všimla muže na druhé straně, sleduje okna mého bytu zpod své sportovní kšiltovky, která rozhodně neladí s jeho luxusním oblekem a elegantně přehozenou lehkou šálou, která mu kryje spodní část obličeje. Nevšiml si mě přes záclonu, proto hned neuhnul pohledem, a já tak mám čas si ho pořádně prohlédnout. Vidím jeho rysy v obličeji jen matně, protože slabé sluníčko svítí přesně na kšilt a ten hází dlouhý stín na jeho obličej. Nevím, je to někdo známý?Už jsem se s ním setkala, ale kde, projíždím si v hlavě všechny tváře a postavy, ale pořád mi nedochází, kdo by to mohl být? Naposledy se podíval přímo do mého okna, rozhlédl se a přešel ulici směrem k našemu domu, pak už jsem ho bohužel neviděla.

Přece to nic neznamená, můžu nad tím jen mávnout rukou. Nejspíš stejně koukal do okna k někomu jinému, možná mu nějaká moje sousedka dala košem a on po ní teď smutně teskní. S namazanými sendviči a šálkem kakaa jsem se vrátila zpátky na gauč, je to takové centrální místo v mém bytě.

Pohodlně jsem se usadila, nabaštila se a už se nutila myslet jen na příjemné věci. Když odbila devátá hodina,umyla jsem se a šla si lehnout. Mám vyměněné povlečení, takže se mi snad budou zdát voňavé sny.

Po dlouhém přmýšlení se mi nakonec podařilo usnout. Příjemná vůně aviváže mě udyndala a přinutila se přestat bát a klidně usnout. Navíc mě objímá moje plyšová žirafka, s tou se z nějakého neznámého důvodu cítím mnohem víc v bezpečí.

S prudkým trhnutím mého těla se aktivoval můj mozek a každý nerv, který byl až doposud v úsporném režimu; spala jsem. Ale co se to děje? Honem hlavo, probuď se a analyzuj ten zvuk. Tělo už se chystá dát do pohybu, ale přesto jako by se mi některá nervová centra ještě nepropojila.

Je to alarm? To houká můj alarm? Sakra, oblékám se do županu a s dřevěnou pálkou se vydávám ke vchodovým dveřím, abych tak zkontrolovala, co ho spustilo.

Bože, dveře jsou otevřené. Může ten, kdo je otevřel, být u mě v bytě, nebo už utekl pryč? Jsem v bezpečí, nebo na mě za rohem číhá, aby mě omráčil? Stoupl mi tep i adrenalin, doslova mi duní v hlavě, a já se úzkostlivě rozhlížím kolem sebe. Kolik je vůbec hodin? Střílím pohledem do kuchyně na moje velké hodiny, jsou tři ráno.

Musím to vypnout, než probudím všechny sousedy a oni si to se mnou přijdou vyřídit. Rozhlížím se ostražitě naprosto všude a snažím se nepřehlédnout, ani ten nejmenší drobeček na podlaze, natož nějakého cizího útočníka nebo lupiče. Pořád jsem ve stádiu bojové pohotovosti, proto jdu nesmírně ostražitě.

Když jsem došla ke vchodovým dveřím, s velkou ránou jsem je zavřela a rychle vyťukala můj kód.Alarm ihned utichl a mým bytem se rozhostilo naprosté ticho, kdyby mi teď spadl špendlík, bylo by slyšet jeho cinknutí. Opět zamykám vchodové dveře a znovu nastavuji alarm. Jedno je mi ale jasné… ty dveře se samy neotevřely. Ještě před spaním jsem je několikrát kontrolovala stejně jako alarm a obojí bylo v pořádku; dveře zamčené a alarm zapnutý.

Někdo se mi sem opět snažil vloupat. Dívám se na dveře, ale nevidím žádné stopy po násilném vniknutí, spíš jako by ta osoba měla klíče? Nebo pokud je to profík, tak mu stačí obyčejná sponka do vlasů nebo co já vím, jaké nástroje používají zloději.Ve filmech mívají sadu paklíčů.

Znovu procházím celý byt a koukám i pod postel, do skříněk v kuchyni, je to sice absurdní, aby se tam vešel dospělý člověk, ale nedá mi to. Potřebuju vědět, že se do mého bytu nikdo nedostal. Vypadá to, že ho musel polekat alarm a tak utekl, než mi stačil cokoliv udělat. Děsí mě pomyšlení, že si ke mně někdo chodí jako do krámu pro rohlíky. Klidně si bez mého dovolení a dokonce i vědomí odemkne a dělá si u mě, co se mu zachce.

Děsí mě to. Jsem hrůzou bez sebe. Srdce mi příšerně buší, snad chce vyskočit z hrudi a mě je jasné, že dneska už si rozhodně lehnout nepůjdu. Obětuji svůj spánek na úkor bezpečí. Sedám si na svou pohovku, z které vidím na dveře, a s dřevěnou pálkou v rukou zalézám pod teplou deku, která se mě svojí jemností snaží trochu uklidnit. Bohužel dnes se jí to asi nepodaří, protože jsem až příliš vyděšená.

Najednou mě napadla absurdní myšlenka, že by mohl být někdo za mým gaučem, a i když jsem se sem už několikrát dívala, přesto mi to nedá. Moje představy se zhmotňují do strašidelných démonů, co mi chtějí ublížit. Rychle kontroluji prostor kolem gauče, abych tak zjistila, jestli je to skutečně jen iluze, které se zbytečně bojím.

Vytahuji z kapsy pyžama mobil.Hned po probuzení jsem si ho tam instinktivně hodila. Nechci Enn volat a budit ji, ale slíbila jsem, že dám vědět, kdyby se něco dělo. Proto aspoň píšu zprávu. Kdyby se mi třeba něco stalo, tak aspoň bude vědět, co se dělo.

Vyťukala jsem pár slov o tom, co se stalo, a napsala, že se sejdeme v kanceláři, kde jí povím víc. Pořád mě to ve vile děsí a teď mě to začíná děsit i u mě doma, kde bylo vždycky bezpečno. Co budu dělat? Musím to probrat s Enn a poradit se, co mám dělat dál. V hloubi duše si začínám přát, aby mi nabídla možnost azilu ve svém bytě. Vím, že je to odemě sobecké, ale já bych se k ní zachovala stejně. Nabídla bych jí svůj byt, kdykoliv by potřebovala.

Upřeně sleduju dveře svého bytu, jestli se třeba ještě nezkusí pohnout. Naštěstí pořád zůstávají bezpečně zavřené. Dokonce ani nepouštím televizi, protože chci slyšet i sebemenší zvuk, abych se stihla připravit, kdyby ke mně ten nevítaný návštěvník chtěl znovu vtrhnout.

Chvíli jsem přemýšlela, že bych ke dveřím mohla přišoupnout skříňku, aby nešly tak dobře otevřít. Ale když jsem to promyslela do hloubky, došlo mi, že bych probudila sousedy pode mnou.

Kapitola 39: Stopa – Petrs Malinová

Po neskutečně dlouhém čekání se konečně všechno rozběhlo vpřed. Čas, který jsme strávili přemýšlením, byl šílený, oba s Patrikem jsme pořád dokola projížděli důkazy a vymýšleli různé teorie, jak by to skutečně mohlo být. Jak se celá vražda mohla odehrát, ale všechno to jsou jen pouhé dohady, nepodložené žádnými důkazy. Takže všechno nám je to k ničemu.

Mezitím se nám zcela záhadně podařilo zastihnout Darrena Bajera, bylo to zvláštní, v podstatě nám sám přišel do cesty, s tím, že slyšel, že ho hledáme, že prověřujeme všechny bývalé zaměstnance společnosti Krásný byt.

Měl na sobě luxusní lesklý tmavý oblek a sluneční brýle. Dostavil se za námi osobně na policii. Přišlo mi to zvláštní, ale na druhou stranu zase takové čestné. Je pravda, že ho mohl kterýkoliv z bývalých zaměstnanců zasvětit do toho co se stalo. Proto jsem mu dala pár krátkých otázek.Samozřejmě nejdřív jsme se mu představili, já jako:„Petra Malinová a tohle je můj kolega.“ Patrik mu podal ruku a řekl: „Newman, těší mě.“

„Pane Darrene, děkujeme vám, že jste nás navštívil, zajímalo by nás, jak dlouho jste pracoval v té realitní kanceláři?“

Hlubokým uklidňujícím hlasem s dobrou výslovností odpověděl. „Navštěvoval jsem toto místo jeden měsíc, ale pak mi došlo, že to není to pravé, co bych mohl dělat. Ani společnost, ve které bych chtěl pracovat.“ Mezitím si odložil svoje sluneční brýle do náprsní kapsy. Překvapili mě jeho divoké oči. Teď na mě trošku působí dojmem nevyzpytatelné šelmy.

„Proč si myslíte, že to tam pro vás nebylo?“

„Paní Petro, Patriku, nechci nikoho urazit,“ při vyslovování našich jmen se na nás na oba po sobě podíval. „Ale ti lidé byli přílišní amatéři, nekoupil bych od nich ani ojeté auto, natož byt v hodnotě několika miliónů. Navíc ta společnost nabízela služby, kterým pak nedokázala dostát. A já když jednám s klienty, chci jim skutečně dodat to, co nabízím. Je několik druhů obchodníků a tohle dovolím si tvrdit, byli ti méně profesionální. Navíc jsem si pak založil vlastní firmu, kde jsem si svým pánem.“

„Děkujeme za vaší odpověď, v době kdy jste v oné firma pracoval, nevšiml jste si nějakého napějí mezi Julií Kohlerovou a ostatními zaměstnanci? A jak jste spolu vycházeli vy dva?“ Jdu na to bez okolků.

„Julie mě zaučovala v programu, kam se zadávají nabídky. Byla příjemná, ale neměli jsme dost času se seznámit. Přišlo mi, že s ostatními docela vycházela a s muži se trošku škorpila, ale připadalo mi to jen takové nevinné.“

„A jak podle vás vycházela s Albertem Krchvílem a jak jste s ním vycházel vy?“

„S Albetem, no byl to upovídaný člověk, co se rád vemlouval a já osobně tenhle typ lidí nemám moc rád. Navíc měl trošku sklony k hulvátství. Ale za doby mého působení, jsem mezi ním a Julií nepozoroval nic zvláštního.“

„Děkuji, Darrene a dovolte mi se zeptat ještě na Josefa Keila a Tobiase Častého, jak se chovali k Julii?“

„Jak už jsem říkal, škádlili se, ale to bylo všechno. Zaslechl jsem nějakou teorii o tom, že to mohl spáchat mukařovský vrah? Je to pravda?“

Překvapila mě jeho otázka, ale odpovídám podle pravdy. „Je to jedna z teorií, ale zatím pro ni nemáme žádný důkaz. To by bylo asi všechno. Děkujeme vám za pomoc a kdybyste si na něco vzpomněl, dejte nám prosím vědět.“

„Teď se mi ještě něco vybavilo, jednou mě zaskočilo, když Josef Kiel Julii umravňoval slovy, dej si pozor, ať neskončíš ve sklepě zabalená v koberci.“

„Hmm to je zvláštní a jak jste na to reagoval.“

„Nijak, přiznám se, že mě to překvapilo, ale když jsem viděl Julii, že se tomu ironicky usmála a odpověděla mu, že kdyby měla dost velký koberec, tak by tam mohl skončit on, bral jsem to jako vtip.“ Zatvářil se tak neurčitě. Je to velice pohledný muž středních let, ale něco mě na něm dráždí.

„Řekněte mi, prosím, Darrene, od koho víte, že jsme se po vás sháněli?“

„Od bývalých zaměstnanců.“ Usmál se na mě a pomalu se začal zvedat.

„Ano ale od koho konkrétně? A kdo vám řekl, o mukařovském vrahovi.“

„Vím to od Violy Kučerové. Občas jsme spolu ve spojení a tak se mi o tom zmínila,“ dodal rychle.

„Dobře, prověříme si to a děkujeme za váš čas, tady je moje vizitka, kdyby ještě něco, dejte mi vědět.“

No moc nám toho neřekl, ale byl tam opravdu krátce, ovšem něco mě na tom celém rozhovoru zarazilo. Jenže co to jen bylo. A Patrik za celou dobu neřekl jediné slovo. Zvláštní. Ale možná jsem ho jen nepustila k žádné otázce.

Měli jsme štěstí v neštěstí, protože přítelkyně Simona Dvořáčka, našla menší obnos a cár papíru, když se jí rozbylo splachovadlo u záchodu. Vše bylo zamotané do několika igelitových sáčků a vloženo do nádobky na vodu.

Na papíru stálo:

Pro případ, že už bych nemohl nikdy osobně vypovědět, co jsem viděl a chtěl říct, sepisuji tuto poslední vůli. Nemám co odkázat, jelikož nic nevlastním. „Moje milá, býval bych si tě moc rád vzal, ale nemohl jsem riskovat, že by po mé smrti na tebe přešli všechny moje dluhy. Děkuji, že jsi se mnou byla i v těch nejtěžších chvílích, tady ten malý obnost ti nechávám do nového začátku. Bohužel jsem zněj v průběhu času musel ukrajovat pro ty nejdotěrnější lichváře.“ Další co bych tu po sobě chtěl zanechat je výpověď ohledně Julie Kohlerové. Vím totiž o něčem, o čem asi nikdo další neví. Než Julie záhadně zmizela, tak z naší společnosti chtěla odejít. Tedy je to ještě o trochu zamotanější, takže začnu od začátku. Firma na tom byla dost špatně, a tak se po dlouhém uvažování a spoustě konzultacích se mnou Albert rozhodl, že Julii buď sníží plat, nebo ji propustí. Zavolalsi tedy Julii k sobě a tohle jí oznámil. Julie se snížením platu a přechodem na živnostenský list nesouhlasila, proto se rozhodla pro vyhazov včetně tříměsíčního odstupného. Jenže tím Alberta zaskočila, chtěl ji vyšoupnout jen tak. Proto začal dělat, že na to by firma neměla apod. Odjel na dovolenou. Když se vrátil, dělal jako by nic. Zeptal jsem se ho, jak to s Julií bude dál? Řekl mi, že jsme ho já i Julie špatně pochopili a že ji vyhodit nechtěl. Ale že jí sníží plat a nabídne možnost dělat na poloviční úvazek, s tím, že by docházela ještě do jiné firmy. Julie souhlasila a šla na pohovor do jiné firmy, ale jak se tam ukázalo, nechtěli nikoho na poloviční úvazek. Takže byla za blázna a dost naštvaná na Alberta. Na to po mě chtěl, ať jí oznámím, že jí bere peníze. Nechtěl jsem jí to říct, ale dostala to ze mě. Nesouhlasila s tím a říkala, že dokud jí to neřekne přímo Albert, nebere to vážně. Proto si ji Albert zavolal a řekl, že jí ubírá peníze. Nesouhlasila s tím, ale nemohla nic dělat. Do toho to vypadalo, že firma brzy skončí. Albert ubral peníze i mě a já se mu vykašlal na část práce, přece nebudu dělat zadarmo. Jenže tu práci po mě přehodil na Julii. Dost ji to naštvalo, že se ubírají peníze a přidává práce. Albertovi to nedalo a přidával jí pořád něco dalšího, hlavně svojí práci. Vůbec nevěděl, co všechno Julie vlastně dělá. Co bylo její původní náplní práce. Nesla to docela těžce, protože byla vytížená na dvě stě procent a Albert byl pořád doma, všechno mu bylo jedno, a Julie, když něco chtěla, musela si to zařídit nějak jinak. Vadila jí ta nespravedlnost. Nakonec firma nezkrachovala a ujal se jí Albert. Odkoupil ji od předchozího vlastníka. Původním majitelem byl Ir, který se zalekl, že by ho reality v Čechách stáhly na dno. Už do nich nějakou dobu dával pořád větší částky, a to zcela bez výsledku, aby život realitky ještě o chvíli prodloužil. Hned jakmile si Albert firmu odkoupil, zcela bez jeho přičinění se jí začalo dařit. Bylo to díky nějaké světlé chvilce na trhu. Skutečně ze dne na den jsme prodali několik nemovitostí.Rozhodně to nebylo jeho zásluhou, spíš byla dobrá doba a my měli zajímavé nabídky. O to víc Julii mrzelo ubrání peněz. Zasloužila si je. Pracovala poctivě. Vždycky byla férová a dělala maximum, proto nedokázala pochopit, proč nedostane peníze, na které má nárok.

Nevím, jestli to bylo jen tímhle, ale najednou Julie přišla s tím, že musí pryč. Že už tu nemůže zůstat. Bližší důvod neprozradila. Ale bylo vidět, že má strhaný výraz a celkově je dost zdrchaná. Něco se jí muselo stát, působila utahaně, jako by několik nocí nespala. Došla za Albertem s dohodou o výpovědi a už vyplnila svůj podpis, čekala, že jí vyjde vstříc. Protože spolu v posledních dnech vůbec nevycházeli. Albert jí dělal samé naschvály a už se s ním po emailu několikrát pohádala, když mu odmítla dělat jeho práci. Jenže on na ni zůstal koukat s otevřenými ústy, aspoň takhle mi to Julie popsala. Řekla mu, že až se rozmyslí, ať jí to buď podepíše, nebo dá vědět, kdy by mohla odejít. Jenže on jí podvedl, podepsanou dohodu si schoval do sejfu a chtěl od Julie další výpověď, ale s o dva měsíce delším datem odchodu, v podstatě klasickou výpověď s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Julie chtěla svojí dohodu zpátky, když ji odmítl, tak proč ji nevrátí. Divila se a chtěla ode mě poradit, co má dělat. Byla dost zoufalá. Chudinka byla po to období jako uzlíček nervů. Ještě několikrát se s ním kvůli tomu chytla. Protože jednou jí řekl, že se rozhodne ve středu, ve středu nebyl, tak mu volala a on jí řekl, že myslel další středu a ať ho neotravuje, že je na dovolené a že tohle bude řešit, až bude v kanceláři, a takhle to natahoval až do tří dnů před koncem měsíce, na který platila dohoda. Julie se totiž nejvíc bála toho, že ji sem donutí chodit ještě další měsíc, pak podepíše dohodu, která bude platná a řekne,už jsi sem nemusela chodit, vždyť jsi tu už nepracovala, chodila jsi sem z vlastní vůle bez jakékoliv pracovní smlouvy nebo dohody.‘ Největší problém bylo datum na výpovědi a její platný podpis. Jemu stačilo přidat bez jejího vědomí svůj podpis a Julie by byla ze hry. Bála se, že přijde o další peníze. A naštvalo ji jeho chování.

Nakonec z něj tu dohodu dostala, nevím jak, ale dostala. A podle toho, co mi o den později řekla Julie, protože já u toho přímo nebyl, si ji Albert vyčíhal, když jsme odešli na cigáro a začal ji poučovat o jejím chování. Co si smí a nesmí dovolit, protože s ním není na stejné úrovni. To Julii podráždilo, a i když byla klidné povahy a po většinu času nehádavá a nepříliš výbušná, začala se bránit.

Došlo to až tak daleko, že prý Albert vyhrožoval, že jí rozbije hubu a urážel ji, že je husa blbá a že si o ní nemyslel, že je taková hysterka a blázen. Navíc, že s takovýmto chováním asi dost těžko sežene jinou práci. Pravdou je, že ji neměl co poučovat o jejím chování, tohle bych už asi taky nerozdýchal.

Snažila se, jak mohla, a prakticky se mnou vedla naši bývalou RK. Jen díky ní už dávno nepadla. Nezasloužila si to od něj. A vím, že ten nevděk ji mrzel nejvíc, proto se neudržela a vybouchla. Poprvé za celou dobu, co u nás pracovala, si dovolila nahlas vyjádřit svůj nesouhlas s ředitelovými názory. Julie hádku s ním ustála jen tak tak a ředitel se stihl vypařit, než jsme se vrátili. Moc jsem se na Julii nedíval, takže jsem si všiml až mnohem později, jak se celá třese zlostí a nespravedlností, s kterou nemohla nic udělat. Myslím si, že si odešla i tajně pobrečet do zasedačky, ale to nevím jistě. Byla jen slabá dívka, na kterou se rozeřval dvoumetrový kolos, a pokud jí skutečně vyhrožoval, divím se, že nezačala brečet už před ním. Každopádně když jsem si toho všiml, měla oči trochu zarudle, proto jsem se jí zeptal, co se stalo.

Když jsme konečně osaměli, Julie mi to všechno vyprávěla. Byli jsme si blízcí ve věcech, které nám provedl Albert, a nešířili jsme to příliš mezi ostatní, bylo to tak pro nás bezpečnější. Ostatní Alberta taky pomlouvali, ale nedalo se jim věřit. Hned jak mohli, tak by mu všechny naše řeči s chutí prozradili. Díky tomu si jsem i skoro jistý, že o téhle aféře nikomu dalšímu neřekla. Vysvětlil jsem jí, aby to brala z té lepší stránky, že se jí dohoda nakonec vrátila a už na ni Albert nemůže ušít žádný podraz, ale ona ráda nebyla. Vypadalo to, jako by spíš brala, aby si ji nechal, a ona tak mohla tímhle zdůvodnit svůj odchod. Chtěla odtamtud za každou cenu vypadnout a bylo to na ní vidět. Nevím, co bylo tím hlavním důvodem, proč musela tak rychle pryč.

Týden jsme o ní potom neslyšeli, Albert tvrdil něco, že mu dala vědět, že je nemocná a že neví, kdy dorazí. Jel jsem náhodou kolem, když jsem zahlédl Julii u vrat, jak zvažuje, jestli vstoupí. Vypadala opravdu nemocně, její pleť byla průsvitná a pod očima měla temné kruhy. Zastavil jsem, abych s ní promluvil. Při mém pozdravu se vylekala, podle všeho si mě nevšimla. Když jsem se jí zeptal, jestli je v pořádku, rychle pokývala hlavou a zeptala se, kde je Albert. Odpověděl jsem, že už jel domů. Znovu kývla a řekla, to je dobře, nechci ho už nikdy vidět. Měla při tom takový tvrdý výraz, jaký jsem u ní nikdy neviděl. A tón kterým to řekla mi připadal velice nenávistný. Potom mi pověděla, že si musí sbalit věci. Zjišťoval jsem, jestli jí mužu nějak pomoci, ale řekla mi, že udělám nejlíp, když nikdy nikomu neprozradím, že tam byla. Pomohl bych jí, ale spěchal jsem na domluvenou schůzku. Navíc podle všeho o mou pomoc vůbec nestála. A to bylo naposledy co jsem ji viděl.

Je pravdou, že Albert si na ni tak trochu zasedl po tom, co jsme jednou spolu přišli do kanceláře a uviděli Julii, jak se naklání nad zaučujícím se makléřem, myslím, že to byl Darren, ale příjmení už si nevybavím, a nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale přišlo mi, že se ho dotýkala na ruce. A po našem vpádu rukou rychle ucukla. Ale mohlo se mi to jen zdát. Darren u nás krátce po tom skončil. Albert nám vysvětlil, že se mu v naší realitce nelíbilo a tvrdil, že nejsme profesionálové.Pokud někdo ublížil Julii tak to byl Albert.