Chuť lidského masa - Kapitola 32: Divnosti

Kapitola 32 - Divnosti – Magdaléna Rozkošná

Čas jde dál a my s Enn pozvolna chystáme další kolekci. Bude to už podzimní, plná pestrobarevných kabátků a šik teplých sukní, dalo by se o ní říct, že bude půvabně ženská a společenská. Musím se přiznat, že mě vila stále nepřestala děsit. Nevím, jestli je to faktem, že v jejím sklepní části byla po takovou dobu schovaná mrtvola dívky, anebo pocitem, že by se sem vrah mohl vrátit.

Psycholog se mi snaží pomoci dostat se přes blok, který vůči vile mám, a samozřejmě mi doporučuje odejít odsud kvůli mému psychickému zdraví, ale já v tom Enn přeci nemůžu nechat. Všemožně se snaží, jako by cítila, že jsem na vážkách, asi si mě chce za každou cenu udržet.

Je příjemné z vašeho zaměstnavatele cítit, že si váží vaší práce a respektuje vás jako člověka, stává se to ovšem málokdy, o to víc jsem za to vděčná. Je příjemné vědět, že má moje práce smysl, a být za ni náležitě oceněna.

Po poslední prodané kolekci jsem dostala speciální prémie a tentokrát to nebylo jen formou výběru jednoho kusu z kolekce, ale dostala jsem ke své mzdě ještě jednou tolik. Moc mě to z Enniny strany potěšilo a věřím, že pokud se nám takhle povedou i další, jistě od ní dostanu dalšíprémie.

Zatím jsem si ty peníze nechala na účtu a za nic je neutratila, bude to taková rezerva pro horší časy. Kdyby mi třeba odešla pračka nebo nějaký jiný spotřebič, může se stát cokoli. Moc toho z mého platu neušetřím, jsem ráda, že se zaplatím nájem a zbude mi na jídlo. Občas si zajdu do kina nebo na večeři se svojí mamkou, ale to nedělám moc často, protože je u mě znát každá stovka. Navíc mi přijde, že si líp uvařím doma, a vidím z čeho, takže si nedám do jídla nic špatného a můžu jíst zdravě.

S mámou teď docela dobře vycházíme. Po té nehodě na mě snad rok nepromluvila, ale čas všechno napravil. Sice si nejsme nijak blízké, ale udržujeme spolu pravidelný kontakt.

Chtěla bych shodit nějaké to kilo, i když mi mamka říkala, že kvůli těm práškům na úzkost to asi moc nepůjde. No nevím, kolik je na tom pravdy. Chodila bych třeba běhat, ale samotné se mi nechce, navíc už je konec léta, takže se brzy začne stmívat, a běhat za tmy, tak na to bych rozhodně neměla nervy. Bojím se i svého stínu. Takže jsem vymyslela jedinou možnou možnost a stáhla si z internetu zumbu pro začátečníky. Už jsem cvičila asi pětkrát a při prvních cvicích jsem měla dost – byla jsem hned vyřízená. Ale při každém cvičení jako bych udělala malý pokrok a vydržela víc. Navíc mi připadá, že se díky cvičení cítím šťastnější a vyrovnanější. Pomáhá mi to.

Sice mi tanec pomáhá, zato noční spánek jako by mě ubíjel. Nemůžu si pomoct, ale už po dvě noci mi nějak podvědomě při spánku přišlo, že mě někdo sleduje. Spala jsem a nejspíš to byl jen sen, ale dost děsivý. Nemohla jsem se ze spánku v tom snu probudit, a proto si pozorovatel, taková temná postava v koutě, mohla s mým tělem dělat, co chtěla. Pokaždé se ráno probouzím jako zmlácená, jak kdybych celou noc běhala, kdo ví kde. Potřebovala bych se v klidu prospat.

Navíc si přijdu jako blázen, protože se mi samy od sebe přemisťují věci. Třeba dám večer skleničku do dřezu a jsem si tím stoprocentně jistá. Jdu spát. Ráno se probudím a sklenička stojí vedle dřezu. Nebo si o víkendu večer vyndám maso z mrazáku a umístím ho do ledničky, tak aby bylo k sobotnímu obědu akorát rozmrzlé, a když ho pak před obědem hledám, v lednici není. Je zamražené v mrazáku. Před týdnem jsem si koupila nový šampón na vlasy, a když jsem si je s ním šla podruhé umýt, vymačkala jsem z něj jen posledních pár kapiček. A přitom bych musela poznat při nákupu, kdyby byla lahvička poloprázdná.

Někdy si dokonce přijdu, jako bych tenhle byt neobývala sama. Děsí mě to. Chci to říct mému psychologovi, ale bojím se, aby mě nezavřeli do blázince. Mohli by si myslet, že trpím schizofrenií, a to bych nechtěla, protože ničím takovým netrpím. Nevím, proč se mi tyhle věci dějí. Nevím, ale podle mě, to nedělá žádné mé druhé já. Zdá se mi, že to dělá někdo jiný, trochu mi to připomíná rudé šaty ve vile, které někdo navlékal na figurínu do doby, než jsme našly tělo. Mohlo by to být těmi léky od psychiatra?

V noci se mi podařilo usnout až dost pozdě. Je sobotní večer, a tak jsem dlouho koukala na televizi, navíc se mi do postele ani nechtělo, protože se děsím svých snů. Nechci, aby mě zase obklopila ta bezmoc a strach z toho temného pohledu, co mě stále sleduje, noc co noc z rohu mého pokoje.

Spánek jsem měla klidný až do doby, než mě obklopil zase ten známý tísnivý pocit z toho, že nemůžu uniknout. Jsem uvězněná v místnosti, možná ve snu, a někdo mě sleduje. Ten zlý pohled mě nespouští z očí a stále zírá. Plánuje, co udělá s mým bezvládným tělem. Děsím se toho. Děsím se, potím a snažím otevřít oči. Hýbat se. Utéct. I přes naprosté vyčerpání, které mě nutí spát a víčka, která jsou těžká jak dva sudy napuštěné vodou, se přesto snažím za každou cenu očiotevřít. Cítím už jen mělký spánek a jak se mi peřina otírá o tělo. Házím sebou. A konečně je to tu. Otvírám oči do nočního šera a snažím se rozeznat předměty kolem sebe. Ztuhnula jsem hrůzou. Spím ještě? Ruka mi automaticky zalétla k vypínači lampičky, protože oči nedokáží rozeznat stín, který se krčí v koutě místnosti. Ale ještě než se mi podařilo rozsvítit, stín se neskutečně přiblížil a něco mi přimáčkl na obličej. Nemůžu dýchat. Je to sen? Skutečnost? Můj konec? Někdo je u mě v bytě? Co budu dělat? Než mě napadla další otázka, tak mi dávivá vůně způsobila černo před očima a otupila moje vědomí…